Čtyři přístupy křesťanů k homosexualitě

Na téma stejnopohlavní sexuality v posledních letech narážíme čím dál tím častěji. Vášnivé debaty o stejnopohlavním manželství se postupně přelévají i dovnitř křesťanské bubliny, a pod jejich tlakem často vzniká potřeba se teologicky nebo morálně vymezit, načrtnout dělící linii, při jejímž překročení si přestáváme navzájem rozumět. Vznikají petice, pastýřské dopisy nebo stanoviska, které se buďto snaží zakopat jakoukoliv debatu na tohle téma hluboko pod povrch dogmatu, nebo které se naopak snaží jít cestou velmi opatrného dialogu. Jakoukoliv cestou se ale vydávají, zdá se, že se vždy dostaví vlna kritiky: vyjádření jsou buď příliš otevřená, nebo příliš odsuzující. Až moc „teologicky korektní“, nebo málo „biblicky zakořeněná“. Jakoukoliv cestu zvolíme, všechny jsou evidentně špatně – křesťani sami sebe zahánějí do kouta.

Tohle štěpení „v našich lavicích“ je podle mého názoru způsobeno mezi jinými tím, že k tématu homosexuality každý přistupujeme tak trochu jinak. Že si za tímhle pojmem představíme každý něco kousek jiného. A právě otázce: „co to vlastně homosexualita je?“ jsem se zabýval ve svojí diplomové práci, kde mně zajímal názor kazatelů i laiků z protestantského prostředí. Hlavní zjištění o tom, co si pod pojmem homosexualita protestanté představují bych tady rád shrnul v tomto příspěvku. Pokud by to někoho nicméně zajímalo víc, zde je odkaz na celou moji práci.

Ve svém výzkumu jsem našel čtyři hlavní „typy“ přístupu k homosexualitě. S prvními třemi se jde častěji setkat mezi konzervativněji orientovanými křesťany, kdežto ten čtvrtý je zase častěji viditelný v liberálních společenstvích. Ve skutečnosti ale téměř v každém sboru se najdou všechny čtyři přístupy, proto by bylo velmi zkreslující a neužitečné je přisoudit té či oné církvi nebo denominaci. I když první tři přístupy mají mezi sebou hodně společného, každý z nich se přece jen na homosexualitu dívá trochu jiným pohledem a zdůrazňuje odlišné věci. A právě tyhle vzájemné odlišnosti bych rád vypíchnul a vysvětlil. Rozhodně ale není mým záměrem na tomhle místě tyto přístupy hodnotit – to si moc rád nechám na někdy příště – pouze se chci pochlubit s výsledkem mého výzkumu chci ukázat, jak se věci v té naší křesťanské bublině mají, jak k tématu homosexuality takový průměrný protestantík asi přistupuje. 

 

    1. Homosexualita jako nemoc

Někteří křesťané k homosexualitě přistupují jako k určité duševní (nebo duchovní) nemoci. Homosexualita je pro ně vysoce nežádoucím stavem, který určitým způsobem nabourává jejich představu o spořádaném životním stylu: homosexuální člověk jakoby nese v životě známky toho, že se něco někde pokazilo, někde se stala chyba a proto tady tu homosexualitu máme. Na obecné úrovni se zde proto často mluví o tom, že homosexualita je jedním z následků Pádu, známkou světa který odmítl Boha, nebo pokroucením Božího řádu. Je vnímána jako něco, co patří mimo církev, a co církev může potenciálně ohrožovat. Na individuální úrovni se jde často setkat s nápadně medikalizujícím jazykem: řeší se příčiny homosexuality (kde se skloňuje například nezdravé rodinné zázemí, neposlušnost vůči rodičům a podobně), její symptomy (například závislost na pornografii nebo deprese) a především se mluví o způsobech, jimiž je možné se homosexuality zbavit – protože z nemoce je zapotřebí se přeci uzdravit.

Inspiraci si takto smýšlející křesťané vzali od lékařů a psychologů, kteří se od počátku 20. století dlouhé roky o “nápravu” homosexuálů skutečně snažili. Jedním z nich byl také přední český sexuolog Kurt Freund, který se v 60. letech minulého století intenzivně věnoval homosexuálním pacientům. Freund, spolu s dalšími odborníky ze zahraničí, ale postupem častu zjistil, že veškeré snahy o změnu sexuální orientace se nesetkávají s úspěchem. V 70. letech pak homosexualita postupně přestala být lékaři považována za duševní onemocnění. Tento posun ale příliš neoslovil konzervativní křesťany, kteří se chopili homosexualitu léčit svými vlastními způsoby. Největší rozkvět tyto organizace a misie zažily na přelomu tisíciletí, ale ani ony neměly příliš dlouhou životnost. Největší křesťanská organizace zabývající se léčbou homosexuality, Exodus International, kupříkladu v roce 2013 „zavřela krám“ a omluvila se za všechna zranění, která svou činností způsobila. Ačkoliv je tedy hnutí za uzdravení homosexuality i ve křesťanské sféře na ústupu, dodnes existují organizace a církve, které tyto snahy nadále propagují.

 

    2. Homosexualita jako zápas

Jakmile si křesťani začali uvědomovat, že se lidé z homosexuality ani při velkém úsilí nedokážou uzdravit nebo vymodlit, museli změnit strategii přístupu. Homosexualitu nadále velká část křesťanstva považuje za jev neslučitelný se správným, bohabojným křesťanským způsobem života, ale už chápou, že nejde automaticky očekávat, že se z ní lidé prostě uzdraví. Proto se postupem času mezi křesťany z homosexuality stal určitý stav, se kterým se sice člověk teda musí smířit, ale rozhodně se mu nesmí podvolovat: očekává se, že spořádaný křesťan bude se svou homosexualitou svádět potenciálně celoživotní zápas – to znamená vyhýbat se homosexuálním myšlenkám a stejnopohlavnímu pokušení v jakékoliv formě, raději se nezamilovávat, žít vzorným, cudným, celibátním životem, a – na co se klade největší důraz – prostě nemít žádný stejnopohlavní sexuální kontakt. Zápas s homosexualitou se stává jistého způsobu celoživotním povoláním, v onom ctnostném křesťanském slova smyslu – trochu jako v případě vyléčených narkomanů nebo alkoholiků, podobně i homosexuálové mají podle tohoto pohledu prostě určitý sklon k něčemu z podstaty destruktivnímu a návykovému, s čím budou muset ve svém životě dlouhodobě bojovat. Občas takový člověk selhává, “má těžší období”, to třeba může znamenat, že chodí na seznamky nebo že kouká na porno, a pak zase občas “žije vítězně” a daří se mu těmto svodům odolávat. S takovými výkyvy se vlastně tak trochu počítá a je při nich důležité se vždycky vrátit na tu cestu “úzké brány” a nerezignovat na zápas se svými hříšnými sklony. Úkolem církve je pak homosexuální křesťany v tomto zápase podporovat.

Osobně mám pár velmi blízkých přátel, kteří se názorově s tímto přístupem ztotožňují. Žijí v sexuální abstinenci, ale zároveň vedou velmi spokojené a vyrovnané životy. Skrze jejich pochopení víry a světa si prostě došli k tomu, že stejnopohlavní partnerství není tou správnou cestou pro ně, a tak žijí bez sexuálních a intimních vztahů. Ačkoliv jsou určitým způsobem poznačení jejich absencí, jsou živoucími důkazy o tom, že člověk opravdu zvládne žít i bez sexu nebo partnerského vztahu. Takoví lidé mají často mnohem větší prostor ve svém životě pro práci, službu nebo přátelské vztahy, mohou proto být velikým obohacením v životě lidí kolem nich. Jakkoliv si proto osobně nemyslím, že tahle cesta je určena všem homosexuálním věřícím, mám ve velké úctě ty, kteří se pro tento životní styl rozhodli.

 

    3. Homosexualita jako rozhodnutí

Třetím typem přístupu k homosexualitě, se kterým se můžeme v církvích setkat, je postoj, který v homosexualitě spatřuje především záležitost určitého rozhodnutí – člověk se může prostě rozhodnout žít jako homosexuál, nebo se jindy jde setkat s názorem, že člověk buď může být křesťan anebo homosexuál, jakoby se jednalo o dvě věci stejné kategorie. Tento přístup byl populární zejména v minulosti a vychází především ze špatného pochopení jevu sexuální orientace. Lidé, kteří tvrdí, že homosexualita je věcí volby, totiž většinou nerozlišují mezi sexuální orientací (tedy trvalou, vnitřně prožívanou náklonností k určitému pohlaví) a sexuální identitou (tedy tím, jak se rozhodnu svou sexualitu pojmenovat) nebo sexuálním chováním (tedy s kým se rozhodnu mít sexuální kontakty). Ačkoliv u duševně vyzrálých lidí tyto tři oblasti jsou ve vzájemném souladu, běžně se stává, že lidé v sobě nějakou z nich potlačují – např. mohou o sobě tvrdit, že jsou heterosexuálové (= sexuální identita), zároveň neudržují žádné sexuální kontakty (= sexuální chování), a přitom vnitřně ale prožívají náklonnost k osobám stejného pohlaví (= sexuální orientace). Říct, že člověk se rozhodl být homosexuálem, je prostě jako říct, že se člověk rozhodl být levákem nebo introvertem.

Není náhodou, že oproti těm prvním dvěma přístupům, o homosexualitě jako o “rozhodnutí” se mluví nejčastěji ve spojitosti s těmi, kteří například vyrostli v křesťanském prostředí, ale později se rozhodli z něj odejít a vstoupit do stejnopohlavního vztahu. Rozhodnutí “odejít” a “vstoupit do vztahu” je jaksi směšováno s jejich samotnou orientací. Zatímco heterosexualitu si nikdo nemusí vědomě volit, homosexuální vztah je jaksi vždycky něčí “vědomou volbou”. Heterosexualita je přirozenost, homosexualita je rozhodnutí tuto přirozenost opustit.

 

„Intermezzo“

Oproti čtvrtému přístupu, tyto první tři vycházejí ze společného přesvědčení o tom, že homosexualita je v první řadě sklonem k určitému sexuálnímu hříchu. Ať už je z praktického hlediska rozhodnutím, nemocí nebo zápasem, jejím “přirozeným důsledkem” je vždy hřích. Ne všichni křesťané nicméně o ní přemýšlejí tímto způsobem.

Než se ale konečně dostanu ke čtvrtému typu přístupu, dovolím si ještě udělat krátkou vsuvku a zmínit další věci, které se dají vztáhnout k těmto třem prvním přístupům:

• Jsou často zakořeněny v tzv. doslovném čtení Bible – především fundamentalističtí evangelikálové razí přesvědčení o tom, že Bible je napsaná univerzálním a nadčasovým jazykem, který k nám promlouvá stejně tak jasně a přesvědčivě, jako promlouval k lidem, v době jejího napsání. Bible je pro některé doslovným Božím slovem, a člověk by se vůči ní měl vyvarovat přílišné interpretace nebo kritičnosti. Jelikož tedy Bible obsahuje několik varování před stejnopohlavní sexualitou, fundamentalisticky ladění křesťané mají tendenci nebrat v potaz argumenty, které nepřistupují k Bibli stejným způsobem, a debatu ukončit odcitováním pár veršů z Bible.
  

• Redukují homosexuální orientaci na úroveň sexuality – kvůli tomu, že co Bible fakticky zakazuje, je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví, takto přemýšlející křesťané často nedokážou vnímat víceúrovňovost homosexuality, v níž je sexualita pouze jedním z komponentů. Zatímco se v kontextu heterosexuálních vztahů často mluví i o emočních potřebách, intimitě, sociálním zázemí, rodinných vztazích nebo společenských institucích, diskuze o homosexuálních vztazích se v křesťanském prostředí povětšinou týkají jen a pouze zakázané sexuality. Tento jev hrozným způsobem zkresluje obrázek, jaký mají křesťané o homosexuálních lidech a podporuje ostatní negativní předsudky o nich.

• Ignorují nebo zlehčují útlak sexuálních menšin – faktem je, že homosexualita byla po dlouhá staletí společností (s církví v čele) systematicky potlačována. Lidé přistiženi při stejnopohlavních stycích byli zabíjeni, vězněni nebo vylučováni ze společnosti ještě do docela nedávné doby. Zatímco svou negativní roli v historii perzekuce židů si křesťané už, díky Bohu, vesměs uvědomili, v otázce perzekuce homosexuálů zatím k žádné valné reflexi nedošlo. Myslím, že za tím může stát právě jejich přesvědčení o povaze homosexuality: pokud se lidé rozhodují mít styk s osobou stejného pohlaví, pak se dobrovolně odevzdali zlu a zlo si nezaslouží žádný soucit.

 

    4. Homosexualita jako přirozená alternativa

Jak jsem už naťuknul, ne všichni křesťané berou jakýkoliv projev homosexuality jako hřích. Existuje mnoho lidí, církví a společenství, kteří od svých homosexuálních věřících očekávají totéž, co se očekává od těch heterosexuálních: žít v sexuální abstinenci, dokud člověk nenajde správného partnera pro monogamní, celoživotní vztah. Progresivní stanovisko k homosexualitě jde tedy shrnout takto: homosexuální vztahy jsou hodnotově a morálně ztotožnitelné s těmi heterosexuálními, menšinová orientace je přirozenou variací v přírodě, a kdyby ji Bůh skutečně nezamýšlel, pak by neexistovala. Častěji se takto smýšlející křesťané hlásí k teologicky liberálnějším směrům, které k Bibli nepřistupují tak fundamentalisticky, a které nemají problém vzít v potaz také vědecké nebo historické poznání o homosexuální orientaci. Často se taky v progresivnějších křesťanských kruzích objevuje snaha cíleně vytvořit pro homosexuální věřící místo v církvi, například i v rámci církevní liturgie.

Čtenář by si v tomto bodě mohl říct, že já sám se s tímto přístupem ztotožňuju a proto ho budu považovat za výlučně správný a bezchybný. Faktem je, že zastávám vůči homosexualitě určité progresivní stanovisko. I tenhle liberální přístup, který jsem v práci identifikoval a o kterém tady mluvím, ale má, podle mého soudu, svá úskalí. Jelikož jsem se trochu kriticky vyjádřil i k těm prvním třem přístupům, je na místě okomentovat i tenhle. Jsem si navíc vědom toho, že tenhle článek častěji budou číst lidé právě s progresivním přístupem k věcem. A proto pár výtek – křesťané s tímto liberálním přístupem:

• častěji rezignují na dialog s ostatními křesťany – rozumím tomu, že právě liberální přístup k Bibli často tyto věřící v očích těch více konzervativních apriorně diskredituje a takový dialog pak příliš daleko nevede. Čeho si ale v českém kontextu spíš všímám je to, že takové organizace a/nebo církve, se ani příliš nesnaží tento dialog rozvíjet a být v téhle oblasti teologicky činnými. Zatímco konzervativních knížek o homosexualitě byla do češtiny přeložena už řada, nevím o žádné přeložené, která by rozvíjela liberální argumentaci – přitom v zahraničí jich existuje spousta, a to teologicky kvalitních. Zdá se, jakoby liberální křesťané záležitost považovali stejně uzavřenou, jako ti nejvíce fundamentalističtí z konzervativců.
  

• častěji rezignují na osobní zápas – co tím myslím: zatímco se konzervativní i liberální křesťané rádi střetávají ve veřejném prostoru a přidávají svoje hlasy k bojům na úrovni politiky, liberálněji smýšlejícím křesťanům často chybí vůle uplatnit ten stejný zápal i do boje “uvnitř vlastních řad” – kriticky přistoupit k sobě samým nebo dokonce k LGBT komunitě. Pravidlem se často stává: “jsi dokonalý takový, jaký jsi”, což je věta, se kterou jistě nebude souhlasit nikdo, kdo zažil dlouhodobější vztah. Říct patnáctiletému člověku, že je dokonalý takový, jaký zrovna je, naší společnosti zadělává na spoustu společenských problémů, protože takový člověk ještě potřebuje hodně dozrát a zmoudřet. I když tato nezdravá nekritičnost má svoje důvody (především v přehnané kritičnosti těch z druhé strany), tento přístup často nabízí poměrně naivní a vyprázdněnou představu o tom, co znamená následovat Krista.
  

 

Závěrem

Trochu to zní, jako bych ve svém výzkumu nenašel žádný přístup, který by se dalo považovat za příkladný a pozitivní. Ale opak je pravdou – během výzkumu jsem se sešel se spoustou velmi hodných a vřelých církevních představitelů, kteří to opravdu s lidmi myslí hrozně dobře – bez ohledu na to, k jakému přístupu bychom je mohli teoreticky zařadit. Co ale tyhle skutečné případy odlišuje od teoretických scénářů, které jsem naznačil v těch čtyřech bodech je to, že tito lidé se nespokojili se snadnými odpověďmi, které jim jednotlivé přístupy prvoplánově poskytly, ale opravdu se s homosexuálními lidmi setkávali a ušli s nimi kus cesty. Protože kdo to má teologicky 100% správně se pravděpodobně dozvíme až na věčnosti. Co se ale naopak ukazuje velmi jasně a zřetelně už tady na zemi, je kdo má srdce pro lidi a kdo ho nemá. Znám tolik lidí, kteří jsou živým důkazem toho, že člověk nemusí obětovat svoji teologii pro to, aby mohl milovat LGBT lidi. První krok je ale jim vyjít vstříc. Oni se totiž často nás křesťanů bojí – a nemůžeme se jim za to divit…