Moje svědectví - pt. 1: Břemeno

Rozhodl jsem se sdílet se se svou zkušeností, která ilustruje, jaké je to pro mladého konzervativního křesťana, když si uvědomí svou odlišnou orientaci. Tenhle text jsem napsal pár let zpátky, dneska bych ho napsal asi jinak, ale zdá se mi, že vyjadřuje něco důležité, co je potřeba, aby zaznělo. Proto jsem se rozhodl ho zachovat v nezměněné formě. Jde zároveň o první část mého příběhu, který bych rád na tomto místě čtenáři postupně zprostředkoval.

Je na místě začít dvěma upozorněními: zaprvé, text je mojí vlastní emocemi nabitou perspektivou. Vychází pouze z mých zkušeností, nelze z ní proto vyvozovat nějaké širokosáhlé závěry. A za druhé, v textu se objevují témata deprese a úzkostí. Čtěte proto na vlastní nebezpečí. 

------

 

Břemeno

Pro ty, co mně neznají, krátký úvod do problematiky: jsem křesťan a jsem gay. Vyrostl jsem v té nejlepší rodině pod sluncem. Rodina můj život vždy naplňovala láskou a přijetím, což je v dnešní době velmi ojedinělý dar: neznám moc rodin, kde by lidé mezi sebou měli tak dobré vztahy, jaké máme my mezi sourozenci a s rodiči. Moji rodiče mi zároveň předali to největší bohatství co v životě mám – víru. A jejich osobní příklad mi pomohl si z ní udělat základ života – pro mě s vírou všechno, jak se říká, buďto stojí nebo padá. Rodiče mně taky uvedli do církve - jsem odchovaný CBčkář. Chodil jsem na všechny besídky, Awany, dorosty, mládeže, navštěvoval jsem Brodfesty, Unitedy a podílel jsem se intenzivně na službě mladým. Na vánoční slavnosti jsem v tradičně pořádaném dětském divadle jednou hrál hlavní roli. Nádhera. Byl jsem ideální a bezproblémové dítě – až na to moje zapomínání, jak by možná řekla moje mamka. A tak tomu bylo až do určitého věku…

Zkušenost s pocitem divnosti a nezapadání má asi kdekdo. Nevím, jestli moje zkušenost v tomto je něčím výjimečná. Mým dětstvím a ranou pubertou se nicméně linula všudypřítomná červená šňůra pocitu, že jsem něčím ze základu odlišný od mých vrstevníků. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy zamýšlel nad tím, proč takový pocit sám ze sebe mám. A pamatuju si určitou předtuchu, že zdroj toho pocitu asi nebude v ničem dobrém. Tehdy by mně ani ve snu nenapadlo, že to má něco společného se sexuální orientací. Jakože… jasně, měl jsem čas od času nějaké homosexuální myšlenky, které mi přišly divné a ke kterým jsem se mamce jednou s neskutečným pocitem viny přiznal – ale to asi v tom věku mívá kdekdo… ne? Bude to fáze, přejde to, vždyť se mi hrozně líbila ta jedna holka z letního tábora. Když jsem usínal, představoval jsem si, jak skvělé by to bylo ji líbat.

Jenže tahle „fáze“ se nějak protahovala. Moje občasné homosexuální myšlenky nijak neustávaly. Musel jsem to nějak začít řešit, moje zvědavost mně nenechala chladným. Proto jsem něco zadal do googlu a rozklikl první odkaz, kde na mně vyběhla stránka nějaké křesťanské organizace, oznamující mému patnáctiletému já, že jsem gay. Najednou jako by můj mozek porostl o dva centimetry – všechno mi do sebe najednou zapadlo a začalo dávat smysl. Rozšířily se mi myšlenkové obzory. Moje dosavadní představa o tom, co to je „gay“ – protože každý puberťák v naší době takovou představu měl – rázem nabourala do všeho, co jsem věděl o sobě. Měl jsem pocit, že jsem objevil Ameriku! Ty vado, já jsem fakt gay. To je to. Wow… wow… No ale, do hajzlu. Já jsem gay! To se nesmí! Už sice vím, co mi je, ale co teď s tím?

Pro ty, kdo s tím zkušenost nemají, v tomto momentu uvědomění (i když u každého vypadá jinak a trvá různě dlouho) se rodí nový člověk – homosexuál; je to takové druhé narození. V případě křesťana třetí, a je často doprovázeno Břemenem. Břemenem s velkým B. Takový křesťan totiž dostane nálož něčeho, co nechtěl, co si ještě pár minut zpátky nedokázal ani reálně představit a teď to najednou má všechno před sebou – co mám teď s tím dělat? Dá se to léčit? Co na to řeknou rodiče? Co na to řekne sbor? Co si pomyslí o mně? Co si ostatní řeknou o mojí rodině? Naprosté zmatení a bezmoc. Z Břemene se ihned stává tajemství: nesmí se to nikdo dovědět. Nikomu to nemůžu říct. Nikdo by to nepochopil, všichni by mně zavrhli. Je to přece hrozná věc, proč to v sobě mám? Čím jsem si to zasloužil?

------

Tohle téma na velmi dlouhou dobu ovládne můj duchovní život. Ve skrytu Božích křídel se budu snažit přijít k odpovědi na všechny ty otázky kolem mého Břemene. Zároveň mě Břemeno nutí žít opravdový život s Bohem, protože vím, že jedině On mi s touhle záležitostí může pomoct. Utíkám se k němu, je mým útočištěm, mou pevnou tvrzí, v něho doufám (Ž 91). Tím způsobem se postupně dostanu do charismatičtěji laděného prostředí, které mně z jedné strany po čase vyděsí svojí povrchností a z druhé strany mně vyzbrojí některými klíčovými návyky a duchovními důrazy, které si v životě udržuju dodnes. Před Bohem stojím absolutně nahý. Nemám, co bych před Ním skryl. To byl On, kdo mně utkal v životě mé matky, sevřel mně zezadu i zpředu, svou dlaň položil na mě… (Ž 139) Pláču před Ním, protože nevidím konce mého Břemene. Chodím na modlitební setkání. Nechávám na sebe vkládat ruce. Nechávám staršího aby se za mě modlil – myslí si, že jsem ovládnutý démonem homosexuality. Přitom mi jeden evangelista nedávno řekl, že ze mě žádného démona necítí, divné… Čtu email o tom, jak skupina charismatiků svolává lidi do Prahy, aby se modlili proti nějakému démonu homosexuality, který sužuje Prahu. Prý vypadá jako obrovská housenka…

Řekl jsem to pár lidem. Každé tohle sdělení je doprovázeno tíhou mého tajemství a hrozbou ze zavržení. Je to peklo. Ale věděl jsem, že jinudy cesta nevede. Rodiče se to dověděli docela brzo. Nebyli moc rádi. Ale milují mně přespříliš na to, aby mně kvůli tomu zavrhli – pro jistotu se ale nějakou dobu vyhýbám jejich pohledu. Nechci si představovat co se jim honí hlavou, když mě vidí. Jednomu ze sourozenců raději napíšu email, protože mně až příliš děsí představa, že se s ním o tom bavím. I ti nejbližší přátelé jsou z toho úplně vyděšení a nějakou dobu pak je to mezi námi divné.

Peklo nikdy nekončícího coming outu přežiju, představa celoživotního zápasu s mojí sexualitou mně sice netěší, ale ta osamělost… Ta osamělost je něco, co mně žene na okraj propasti. Červená šňůra homosexuality se mi utahuje kolem krku. Nikdo mi nerozumí a nikdo nechápe. Připadá mi, že ani nikdo chápat nechce. V kostele se řeší pořád ta stejná témata, dorostenci dělají během kázání pořád stejné díry do lavic a senioři podávají pořád ty stejné písničky z kancionálu. Opět je to Barankowi cześć. Na mládeži se řeší, jak být biblickým mužem nebo ženou. Nikdo mi ale neřekne, jak být biblickým homosexuálem. Eve Tushnet, celibátní katolická autorka říká, že nejde mít povolání k „NE“. Nemít sexuální vztahy není druh povolání. Ale přesně na tohle se omezovala dobře míněná slova lidí, kteří se mi snažili promlouvat do života – „přece víš, co o tom Bible říká“, „Pavel píše že takoví lidé zavrhli Boha“, „je to ohavnost (Leviticus 20:13)“. Prostě neměj sex s mužem. To stačí, ne? Víš co, ani se raději nezamilovávej do muže. Taková láska stejně není opravdovou láskou. Je to jenom zvrhlé pomatení. Důsledek tvého hříchu. Mého hříchu? Ano, byl jsi vzpurný, neposlouchal jsi rodiče nebo tak něco… Takže jsem gay, protože… jsem zhřešil? O čem pak byla Ježíšova oběť? Nebo ta se na takové, jako já nevztahuje? Nedává mi to smysl...

Nikdo se mně nezeptá, jak to všechno zvládám. Rozhovory na téma homosexuality se týkají pouze názoru na ni. Zdá se, že se lidé pouze zajímají o to, jestli mám správné názory, a dokud to tak je, tak nikoho nenapadne se ptát dál. Nikdo neví, že se v tom topím. A ani tu konec konců není nikdo, s kým bych to mohl řešit. Nikdo moje Břemeno nechápe. Pro všechny je to nějaká cizí hrozba – nepatří to totiž do našeho křesťanského světa. Homosexualita, spolu s rozvody a dalšími problémy, patří tam ven, do světa nevěřících lidí. Do světa těch, kteří neznají Boha, kteří nemají to pravé poznání. Církev je místo izolované od takovýchto jevů. Já jen možná nejsem dost duchovní, dost věřící, dost dobrý křesťan, když něco takového musím řešit. Nakonec se nejvíc otevírám právě mým vyděšeným přátelům z církve, kteří vůbec neví, jak mi mají pomoct nebo co si o tom myslet. Alespoň mi dokola nezdůrazňují, co že o tom říká Bible. Jako bych ty verše už neznal zpaměti.

------

Pro mě osobně byl hlavním zdrojem mé vnitřní rozepře konflikt mezi tím, co jsem si myslel, že bych měl dělat a tím, po čem jsem opravdu z celého upřímného srdce toužil. Řeknu to ještě jinak. Celý dosavadní život je člověk ponořený v kultuře, ve které jediná správná životní trajektorie končí a zároveň začíná manželstvím. Na rozvedené se dívalo s despektem, na dospělé single lidi se soucitem, a na všechny ostatní, kteří nezapadali, se směsí pohoršení a potřeby je napravovat. V ideálním případě jsem si měl do konce své náctiletosti najít hezkou křesťanskou holku a přibližně po dvou letech chození, tak abychom si zvládli ten fyzický kontakt bezpečně dávkovat, si ji vzít. Samozřejmě místní teologické povědomí žádnou jinou možnost ani nepřipouštělo. Tohle byla Boží vůle. Takto má vypadat život křesťana. A fakt jsem si přál, abych takového života byl schopný. Ale nebyl jsem. Ostatně podobně jako spousta jiných lidí – z nejrůznějších důvodů. Někteří z nich se prostě jednoho dne z církve vytratili a zůstala po nich jenom jakási hořká pachuť v ústech lidí, kterým na nich možná záleželo. A k takovým případům jsem za žádnou cenu patřit nechtěl! Nicméně já místo po holkách z mládeže jsem koukal po klucích a jakékoliv množství modliteb nebo naplněnosti Duchem svatým ve mně tenhle pocit nezmenšovalo. Během modlitebních setkání jsem sám sebe v mysli testoval, jestli čas s Bohem moje touhy přeci jen nějak nemění, ale k mému zklamání (nebo úlevě?) to s nima nepohnulo ani o píď. Toužil jsem být prostě blízko jiné mužské duši. V mém prožívání totiž nešlo v první řadě o tělo. Tělo je jako třešnička na dortu, to hlavní je naopak to, komu chcete dávat a od koho chcete přijímat lásku. A veškerá tato moje touha se zaměřovala výhradně na muže. Ta roky zanedbávaná a zatlačovaná touha, která byla den co den silnější a konflikt mezi ní a tím, co bych podle všeho měl jako křesťan dělat nebo nedělat, mě ničil s každým dnem víc.

Říká se, že čas rány léčí. Určitě je to pravda. Ale čas nemůže uzdravit něco, co skryté pod fasádou hodného křesťana z dobré rodiny hnisá a krvácí. Moje Břemeno dál rozrývalo povrch mé duše, která se nestíhala dost rychle hojit.

------

Nemám moc svoje narozeniny rád a to z vícera důvodů. Jedním z nich je to, jsem se narodil pitomě v zimě. A jako poměrně hubený teenager, zima prostě nebyla ročním obdobím stvořeným pro mě. Moje 19. narozeniny přesto zastávají první příčku v seznamu těch „nejhorších narozenin vůbec“. Byl to v mém životě určitý kulminační bod, během kterého se všecko zlomilo. Na svoje 19. narozeniny jsem totiž učinil jedno rozhodnutí, nad kterým by asi každý věřící člověk zakroutil hlavou – rozhodl jsem se dočasně pozastavit svůj vztah s Bohem. Dát si od něj pauzu. Ten tlak, který ve mně vytvářel můj vnitřní rozpor a moje osamělost totiž v ten den přesáhly moji mezi – byl jsem v koncích sil, nedokázal jsem pokračovat v boji se samým sebou, v boji, který jsem cítil, že jako následovník Ježíše musím svádět. A jelikož se mi přese všecky snahy nepodařilo dostatečně efektivně oddělit od mojí sexuální stránky, muselo to jít druhou stranou. Šlo o moje přežití. Šlo o můj život.

 

 

 -- Moje svědectví --
1. Břemeno | 2. Obrácení | 3. Brázda