Moje svědectví - pt. 2: Obrácení

 

Trvalo mi překvapivě dlouho, než jsem přišel na to, co bych chtěl ve druhé části svého svědectví vyjádřit. Vznikla tak směsice zážitků, pocitů a myšlenek, které se možná ještě méně drží nějaké chronologické časové osy. O to víc ale znázorňují osobní přerod, který jsem v době, kterou popisuju zažil.

I zde patří obsahové upozornění: vycházím zde z vlastních zkušeností - ať už dobrých nebo špatných. Odrazuji proto od přílišného nekritického promítání sebe sama do toho, co je tady napsáno.

I když k pochopení téhle části mého svědectví není nutné do detailu znát, co se stalo v první části, velmi doporučuji si ji k lepšímu pochopení kontextu taktéž přečíst (link zde).

Obrácení

V tom prostředí, ve kterém jsem vyrůstal byla homosexualita jednou z nejhorších věcí na světě. Alespoň takový jsem měl pocit. Jinak to ani brát nešlo – vysmívat se teploušům a buzerantům se i v Těšíně člověk naučil už ve škole, a ohlušující mlčení, jaké k tomuto tématu zaujímaly moje duchovní autority, omezující se na prosté: „homosexualita je hřích“, těmhle předsudkům spíše jen propůjčovalo punc svatého rozhořčení, namířeného proti těm, kteří tento „životní styl“ ve své zvrácenosti propagovali. Ojedinělé drby o "těch homosexuálech", nedejbože známých nebo vzdálených rodinných příslušnících, se vždy vedly se ztlumeným hlasem a zlověstnou hrůzou v očích. Homosexuálové byli ti, kteří se aktivně snaží ve společnosti rozvracet zdravou morálku. Homosexuálové byli ti, kdo svoji chtíče-plnou sexualitu ukazují lidem na odiv. Homosexuálové byli ti, které Bůh trestá nemocemi za jejich zvrácenost. Homosexuálové rozhodně byli ti mimo církev, mimo hranice našeho dokonalého křesťanského světa, protože konec konců i Bible se o nich přece vyjadřuje způsobem: „Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli […] jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví.“ (Římanům 1:28-30) Všechno to do sebe zapadalo: homosexuálové jsou čiré zlo! Nebylo těžké si najít důvod, proč s takovými lidmi nechtít mít nic společného.

Dokážete si proto představit to vnitřní zmatení, když člověk takového homosexuála objeví sám v sobě.

Některé pocity, s jakými se takový člověk musí vypořádat, jsem už zmínil v první části mého svědectví. V ní popisuju hlavně vnitřní konflikt hodnot, který jsem během dospívání prožíval. O čem jsem se ale v první části nevyjádřil, bylo právě ono zmatení pramenící především z toho, že jsem se ani za píď nedokázal ztotožnit s těmi přehnanými karikaturami homosexuálů, které se čas od času k obecnému pobavení objevovaly v televizi nebo na internetu. Byl jsem prostě jenom slušně vychovaný, poněkud neurotický, ale zapálený křesťan se srostlým obočím a nulovým záměrem vést sexuální život. Žádná síťovaná trička ani růžové boa jsem ve svojí skříni neschovával. Nedokázal jsem se proto, přes veškeré duchovní sebemrskačství, ani spatřovat v tom seznamu hříchů a neřestí, který Bible s homosexualitou spojuje. Jakože ok - občas jsem si zapomněl udělat domácí úkol, nebo jsem seděl příliš dlouho na počítači – přiznávám – ale vážně jsem si "nedokázal vážit pravého poznání Boha"? Vážně jsem plný "nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti"? Opravdu si něco takového o mě můj milující Bůh myslí - jen proto, že jsem homosexuál? Něco mi na tom hrozně dlouhou dobu nesedělo. Co teda ta homosexualita je? Co za ní stojí? A proč je vlastně tak špatná? Proč se tolik spojuje se zlem?

------

 

 
Tyhle otázky se se mnou táhly roky. Dlouhou dobu byly schované za zjednodušenými odpověďmi, jaké jsem od svého okolí dostával. Těm odpovědím jsem taky roky věřil: Věřil jsem tomu, že někdo, kdo si říká „gay“ nemůže být zároveň křesťanem. Věřil jsem tomu, že se homosexualitě nesmím v myšlenkách poddávat, protože by mě to svedlo na cestu zla. Věřil jsem tomu, že homosexuální láska není opravdovou láskou, ale jen převlečeným chtíčem. Věřil jsem tomu, že moje homosexualita je způsobena pochybením – mým nebo mých rodičů. Věřil jsem i tomu, že mě Bůh může, a taky chce, z homosexuality uzdravit…

Postupem času mi ale zdánlivě pevná půda zjednodušených odpovědí pod nohama erodovala: Pokud jsem měl zůstat upřímný k Bohu i k sobě samému, pak jsem si musel přiznat, že obrázek o mojí homosexualitě, který mi dlouhou dobu vykreslovalo moje okolí, se příliš nesetkával se skutečností. A protože jsem se v těchto otázkách zklamal v církvi, vydal jsem se opět hledat odpovědi na to jediné místo, kde se vyděšený, zmatený, pubertální gay mohl cítit bezpečně: na internet...

Jasně – nezanedbatelně množství toho, co jsem na internetu byl schopen najít, podporovalo tu předsudečnou představu o homosexuálních lidech. Nic z toho mě příliš nepřekvapilo, a ostatně co lze čekat od lidí, kteří se jednoduše neřídí křesťanskou morálkou. Co jsem ale opravdu nečekal bylo, že jsem tam zároveň našel překvapivě velké množství věcí, které tu předsudečnou představu úplně rozbíjely: našel jsem tam upřímně se milující homosexuální páry, jejichž vztah vypadal zdravěji a vyváženěji, než vztahy spousty heterosexuálních lidí kolem mě. Byl jsem tam svědkem silnějšího a hlubšího bezpodmínečného přijetí, soucitu a lásky mezi naprostými cizinci, než jaké jsem kdy viděl v církvi. A co mě možná vyvedlo z míry úplně nejvíc, našel jsem tam taky homosexuální křesťany, kteří pokorně, ale odhodlaně tvrdili, že křesťanská víra je ve skutečnosti slučitelná s homosexuálním vztahem. 

 

Úplně mi spadla čelist. 

 

Je tohle vůbec možné? Něco takového se smí říkat nahlas? Tito lidé si pokládali naprosto stejné otázky, jaké jsem si celou dobu pokládal já: Co teda ta homosexualita je? A proč je vlastně tak špatná? Odvažovali se zároveň pojmenovat a vyjádřit to, co já do té doby možná ve skrytu duše jen tiše tušil: že poctivá biblická exegeze nepřináší tak černobílý a snadno rozluštitelný pohled na homosexualitu, než jak by se mohlo běžnému konzervativnímu křesťanovi na první pohled zdát.

------- 

Můj rozchod s Bohem, kterým končila první část mého svědectví, mi moc nevyšel - trval všehovšudy čtyři měsíce. Vztah s Bohem mi prostě chyběl. Toužil jsem zase otevírat svůj život před svým Stvořitelem. Práhnul jsem po obecenství s Ním. Věděl jsem tehdy, že cesta odpadlictví od víry není pro mě. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že se nemůžu vrátit k tomu konzervativnímu názoru na homosexualitu, jaký jsem přijal od svého prostředí. Opatrně se mi proto v mysli zformulovala jistá nová, velmi troufalá hypotéza: co kdyby... homosexualita nebyla za všech okolností hříchem? Co když můžu žít ve věrném a plnohodnotném partnerském vztahu s mužem a přitom dál následovat Krista?

Tahle revoluční myšlenková pozice rozžehla světlo naděje na konci tunelu mého duševního temna. Přes uzoučkou klíčovou dírku jsem zahlédl vzdálenou oázu klidu - místo, kde jsem si mohl dovolit nebýt v neustálém zápasu sám se sebou, kde jsem se dokázal setkat s Bohem bez výčitek svědomí a v naprosté upřímnosti k Němu.

Jelikož jsem nicméně s konzervativními teologickými názory ohledně homosexuality v té době obeznámen už byl, bylo načase podrobněji prověřit argumentaci druhé strany. Ponořil jsem se proto do progresivních zdrojů a literatury různého původu, úrovně a kvality, hledal jsem na internetu a v knihách, a rozlišoval jsem ve svém nitru. S některými názory jsem se nedokázal upřímně ztotožnit, s jinými jsem ale naopak velice souzněl. Jednu věc jsem dopředu věděl zcela jistě - že celou tuhle otázku musím nést, tak říkajíc "v otevřené dlani": věděl jsem, že pokud je mým cílem skutečné hledání správné cesty pro můj život, pak si nemůžu nic přivlastňovat, nalhávat nebo přibarvovat. Pokud tenhle nový životní směr měl opravdu stát za to, pak bylo nutné ho prověřovat s otevřenou a upřímnou myslí - ve hře zůstávalo i to, že mě moje cesta může zavést nazpět k přesvědčení o univerzální hříšnosti praktikované homosexuality.

Překvapivě, v čem jsem se začal díky svému novému životnímu směřování měnit nejdříve a nejradikálněji, nebyl můj teologický světonázor nebo můj "životní styl". Bedlivě jsem totiž sledoval, jestli se náhodou plíživě nenaplní všechny ty prognózy, které moje církevní prostředí spojovalo s těmi, kteří se dají touto cestou. K mé úlevě jsem nepropadl "závisti, vraždě, sváru, lsti, zlomyslnosti", ani jsem se nestal fetujícím vymetačem gay klubů, který každou noc tráví v posteli někoho jiného. Na venek jsem byl stále tentýž dobře vychovaný, nudný Filip (se srostlým obočím). K obrovské změně ale došlo uvnitř, v mém vztahu k sobě samému: přestal jsem bojovat s větrným mlýnem mojí sexuální orientace.

------- 

Nové poznatky, které jsem postupně objevoval mi skutečně nasadily nejednoho brouka do hlavy. Cítil jsem se jako Alenka, která za úzkými dvířky internetového prostoru objevuje obrovskou novou říši upřímné a život přinášející teologie, novou říši přístupu k lidem, k Bohu, k homosexualitě i k sobě samému. Měl jsem až pocit, že moje srdce nestíhá pobírat všechno to, co na něj hlava chrlila: když jste celý život zvyklí přemýšlet o svojí sexualitě jenom v kategoriích hříchu, je těžké najednou otočit o 180° a začít se na ni dívat novým, pozitivním způsobem – ať už vás o tom přesvědčují sebelepší argumenty. Taková změna si žádá redefinici překvapivě velkého kusu vašeho celkového světonázoru - chce to čas a trpělivost. A tuhle moji omračující směs zmatení a nadšení navíc vkusně doplňoval prohlubující se pocit osamělosti. Moje necírkevní okolí mi nerozumělo, protože nechápalo, proč to vůbec řeším - vždyť "láska je láska", ne? Moje křesťanské okolí naproti tomu nedokázalo zkousnout to, že se pomalu ale jistě odchyluju od „oficiálního učení“ a že si zahrávám s názory, které jsou v naší církvi tabu. Začalo mi být dáváno jasně najevo, že tady už jsem za hranou. Tady už si nerozumíme. Postupně jsem se tak dostával do pozornosti širší skupiny členů mojí církve. Přitom jejich pozornost a, věřím, dobře míněné poznámky byly to poslední, co jsem v té době potřeboval.

Budu upřímný. Nikdy jsem se v církvi necítil tak špatně, jako v době, kdy se tam o mně začaly šířit drby. Díky Bohu, tou dobou jsem už ve svém rodném městě nežil, ale pravidelné návštěvy mého domovského sboru mi stačily na to, abych se na dalších pár let nedokázal do církve podobného ražení ani podívat. Všude jsem měl ten stejný pocit: tady člověk jako já není vítán - kdyby ti lidé věděli, co jsem zač, pak by se na mě dívali skrz prsty stejně jako tomu bylo tehdy.

Co se tehdy stalo? Já vlastně ani nevím. Asi to začalo telefonátem, ve kterém jsem si dovolil nesouhlasit s velmi konzervativním názorem na homosexualitu jistého seniorního, uznávaného člena církve, který mi načež naštvaně řekl, že jsem byl "oklamán Satanem". Pak to byla facebooková zpráva od jiného člena, kterému "Bůh dával na srdce" aby mi poslal pár veršů z Bible, které stejnopohlavní sexualitu zavrhují. - "Dík." - Postupně jsem začal mít pocit, že se mi někteří lidé při nedělních shromážděních nějak vyhýbají, divně komunikují, nebo mě ani nepozdraví. Až na opravdu pár výjimek za mnou nikdo nepřišel s otázkou, co se teda děje, nebo aby si ověřili, jestli to, co se o mě traduje, je skutečně pravdou. Až ke mě se přitom toho doneslo velmi málo - o to víc zarážející bylo to nenadálé ochladnutí vztahů - i s lidma, kteří mě znali od útlého dětství. Jeden známý, který později tohle období v rozhovoru se mnou reflektoval řekl, že cítil, jak se "proti mě zvedla vlna odporu".

To vypadá, že jsem udělal něco hodně špatného, že?

 ------- 

Asi rozumím tomu, proč si někteří křesťané myslí, že smířit se se svojí homosexualitou a nezápasit s ní, je jednodušší volba - že je to volba oné zlověstné "široké brány". Když celou tuhle záležitost pojmeme jako volbu mezi "nesením svého kříže", ctnostnou sexuální abstinencí a kristovským umenšováním se na jedné straně, a odevzdáním se svým sexuálním tužbám a choutkám na straně druhé, pak je naprosto jasné, která cesta víc odpovídá křesťanskému ideálu posvěceného života.

Realita je ale taková, že žádný homosexuální křesťan nevolí mezi takto triviálně vymezenými možnostmi. Člověk v téhle situaci musí například počítat s dalekosáhlými společenskými důsledky svého rozhodnutí - zvláště pak někdo, kdo celý život vyrůstal v křesťanském prostředí, v církvi dlouhé roky slouží, má v ní svoji rodinu: rodiče, sourozence a bratrance, má tam ty tetičky, které ho znají od útlého dětství, které se už pár let modlí, aby mu Pán poslal do cesty tu správnou manželku, má tam nejbližší přátele, kteří ho dlouhé roky provázejí všemi životními okolnostmi, má tam svoji skupinku, kde je zvyklý duchovně čerpat, sdílet se a nést břemena druhých - prostě celé jeho sociální a duchovní zázemí, to čemu věnoval roky svého života - o to všechno člověk může hrozně jednoduše přijít.

Jak? Stačí jen přestat s homosexualitou zápasit... I když jsem v té době žádnou známost neměl, s nikým jsem nerandil ani nespal, stačilo, že jsem na homosexualitu začal mít jiný názor, aby se velká část těchto lidí postavila proti mě. Holt, jsou některé názory, se kterými si v některých církvích člověk neškrtne. Existují názory, kvůli kterým se z člověka v jistých církvích stává persona non grata, jeho hodnota v očích mnohých členů církve značně klesá, zavírá se spousta dveří, a na všechno, co do té doby pro svůj sbor člověk udělal, se rázem zapomíná.

Tak třeba na takovéhle okolnosti musí homosexuální křesťan myslet...

Pro ty z nás, kteří nechtějí na svůj duchovní život rezignovat, je proto otázka praktikované homosexuality častěji spíše volbou mezi životem ve statusu quo, ve vidině dlouholeté osamělosti a nepochopení, mezi životem v limbu, ve kterém se každý společný nedělní oběd stává živoucí připomínkou jedincovy neschopnosti dostát křesťany vysněnému ideálu ctnostného manželského života, a životem v úplném odloučení od domovského prostředí, od vztahů a duchovního zázemí, s velmi nejasnou šancí na to, že by se třeba člověku mohlo podařit najít si partnera podle vlastních přirozených potřeb a tužeb. A když to podáme tímto způsobem, pak už to nezní tak jasně a triviálně.

Homosexuální křesťani, ať už se skutečně rozhodnout jakkoliv, si málo kdy volí "jednodušší cestu". Volí si takovou cestu, za kterou jsou schopni se upřímně postavit, která jim v jejich okolnostech a pochopení dává větší smysl a prostor dýchat, žít a růst.

 

 

 

 

 -- Moje svědectví --
1. Břemeno | 2. Obrácení | 3. Brázda