Když jsem se jednou rozhodl navštívit gay bar
Bylo mi asi devatenáct. Poprvé v životě jsem zakoušel, jaké je to nežít v rodném domě s rodiči, ale bydlet "sám" v cizím městě. První doušky svobody a plné zodpovědnosti za sebe sama.
Nevím, co mě to napadlo. Žádnou divočinu jsem si do té doby nedovoloval. Ale nějak mě jeden pozdní večer cestou domů přepadl hrozně bláznivý nápad a nemohl jsem se ho zbavit. Prsty jsem zarýval do opěradla tramvajové sedačky přede mnou. A pohledem z okna jsem netrpělivě odpočítával zastávky, které ještě zbývají do toho momentu, než se budu muset opravdu rozhodnout: zamířím rovnou domů, a nebo to vezmu oklikou přes ten gay bar, který shodou okolností ležel ve stejné ulici, na níž jsem bydlel.
Zdálo se mi to jako naprostá šílenost. Jsem přece křesťan, já tam nemůžu jít. Kdo ví, jaké zvrácenosti se tam odehrávají. Třeba se mi ještě potvrdí všechno, co jsem slyšel o těch, kdo takové podniky navštěvují. Nepatřil jsem přece mezi ně. Přesto jsem si to teďka dobrovolně, samovolně štrádoval před samotné brány pekelné - nebo alespoň tak jsem si připadal díky mému dokonale křesťansky vytrénovanému, hyperaktivnímu pocitu viny. Jsou místa, která ovládají temné satanské mocnosti, kde se plodí zlo veškerého druhu. A mezi taková místa rozhodně patřily podniky, ve kterých se bez ostychu scházela homosexuální klientela k aktivitám všeho druhu - o tom měl přece každý křesťan jasno.
Nohy mě nicméně opravdu dovedly až před ono zapovězené místo. Pod neonovým štítem se nacházely nenápadné dveře. Ty se z ničeho nic samovolně prudce otevřely: "Jdeš dovnitř?" Prohodil ve spěchu návštěvník, který podnik zrovna opouštěl. "Ne, ne..." Opáčil jsem zmateně na gentlemanskou nabídku otevřených dveří. Zela v nich jenom hluboká temnota těžkých černých závěsů, které vchod zevnitř střežily. Vzápětí se dveře zase zavřely a já jsem pod neonovým nápisem znovu osaměl. Dalších dobrých dvacet minut jsem nervózně před podnikem přešlapoval, a nadával jsem z jedné strany svojí zbabělosti, a z druhé strany svojí troufalosti a nerozvážnosti. Co když se mě tam někdo pokusí svést? Co když mě tam zmocní nějaká temná síla? Co když propadnu nějaké sebedestruktivní spirále kvůli tomu, a stane se ze mě promiskuitní narkoman? To všechno byly možnosti, které jsem bez předchozí zkušenosti nedokázal úplně zcela vyloučit, protože podobné, barvitě vykreslované scénáře se čas od času objevovaly v nejrůznějších varovných "svědectvích" a traktátech, které si mezi sebou všichni "znepokojení křesťané" s oblibou posílali... A co je to vlastně za blbost jít do baru sám?
Nevím jakým způsobem, ale po opravdu dlouhém zápasu nakonec moje zvědavost přeci jen vyhrála a já jsem se se srdcem kdesi až u kotníků prodral těmi těžkými závěsy do poloprázdné místnosti s barovým pultem, nad nímž v barvách duhy svítil název podniku. Devadesátkový interiér jinak vypadal docela stroze a nezajímavě. Přítmí, které zde panovalo spíš sloužilo k zaonačení docela nuzného stavu vybavení baru, než k navození jakékoliv pokoutné atmosféry. Nevím, co jsem od toho čekal, ale byl to prostě... Bar. U několika rozvrzaných stolů sedělo pár postav klábosících nad půllitrem nebo skleničkou, a do pozadí hrál nějaký klasický barový "šum", mezi nímž se čas od času objevily i rozpoznatelné šlágry od Lady Gaga, Whitney Houston nebo Helenky. S téměř sklopeným zrakem jsem si u barmana objednal colu. Když tu náhle, k mému zděšení, jsem koutkem oka zpozoroval, že u jednoho stolu sedí dvě povědomé tváře - a byl to zrovna jeden velice heterosexuální pár. Moji známí se zdáli být stejně tak v údivu z tohoto, že naopak vidí mě na takovém místě. Tak jsem si vzal svoji kolču a se sklopenýma ušima jsem si k nim přisedl.
Na obou stranách se objevily docela očividné otázky. Mě samozřejmě zajímalo, co dělá heterosexuální pár zrovna v takovém podniku. Dozvěděl jsem se, že ten bar nenavštěvuje zdaleka jen gay komunita, ale že je zároveň jakýmsi známým undergroundovým místem, kam chodí i heteráci. Undergroundově to tam rozhodně vypadalo, i když ne úplně způsobem, jakým jsem původně očekával. I ty nejvíc hysterické křesťanské horrory totiž gay bary vykreslovaly jako docela vzrušující místa - místa, kde se odehrávají ty nejhanebnější prostopášnosti. Největší obscénností tohohle baru ale byly tak možná ceny alkoholický nápojů. Stejnou otázku nicméně na mě měli i moji známí - co v gay baru pohledával takový křesťánek, jako já. Jim jsem se úplně provinile přiznal nejdřív ke svojí orientaci, a pak k tomu, že jsem byl prostě jenom hrozně zvědavý.
Ten zvnějšku zcela exoticky, cize a nebezpečně vypadající homosexuální prostor mě z jedné strany naprosto odpuzoval, a z druhé strany tiše přitahoval. Znal jsem tehdy tak možná dva a půl homosexuála, a jakožto člověk, co každou neděli v 9 ráno hezky narukoval do kostela, jsem měl hroznou potřebu pootevřít dvířka toho velkého tabu mé homosexuální orientace - táhlo mě to mezi lidi, kteří mi v tomto ohledu budou rozumět víc, než ti, kteří vysedávají důlky v kostelních lavicích. Jenže kde takové lidi najít, že ano?
U stolu mých známých jsem si v klidu dopil svoji colu a pak jsem s pocitem největší trapnosti zamířil domů. Bylo mi shora jasné, že pro takové podniky nejsem - a upřímně ani nechci být - dostatečně "underground".
------
Na tuhle trapnou epizodu si čas od času vzpomenu a sám sebe trochu polituju. Byl jsem v té době mladý, zmatený homosexuální křesťan, který měl ale nutkavou potřebu řešit svůj pocit osamělosti, potřebu hledat odpovědi na to obrovské množství otázek, na které mi moje křesťanské okolí nemělo kapacitu odpovědět. A možná se určitá část mě navíc chtěla sama na vlastní pěst přesvědčit o tom, jestli tyto podniky jsou opravdu takovým místem, jaké je vykresluje křesťanská imaginace. Zároveň jsem si byl ale palčivě vědom i toho stigmatu, té nálepkovosti, s jakou jsou taková místa spojeny. V žádném případě jsem nechtěl být spojovaný s těmi, kteří gay bary a kluby frekventují. Protože to byl přece oproti mě úplně odlišný druh lidí - myslel jsem si.
Stál jsem tak rozpolcený nad propastí s trýznivou potřebou vylézt na zábradlí a podívat se do její hlubin, s obrovským strachem, co všechno se na mě odtamtud vynoří.
Tahle konfrontace s mými vlastními předsudky a strachy pro mě nakonec hodně znamenala. Gay bary pro mě přestaly figurovat jako pouhý výplod mojí představivosti, jako jakási mýtická říše podsvětí, jakási předsíň pekla, a začal jsem je postupně vnímat jako místa, jejichž existence svědčí hlavně o jejich účelu a historii. Já měl to štěstí, že jsem v průběhu svého života našel skvělé lidi, kteří byli schopni porozumět mojí zkušenosti křesťana-gaye, našel jsem svůj "kmen" lidí, se kterými jsem mohl sdílet strasti a radosti víry a odlišné orientace. Jsem si ale přitom hrozně vědom toho, že ještě dvacet, třicet let zpátky bych takovou možnost rozhodně neměl.
V dobách, kdy stejnopohlavní vztahy byly daleko větším společenským tabu, nebo byly dokonce kriminalizovány, neexistovaly žádné veřejně přístupné platformy, které by lidem umožňovaly setkávat se kolem téhle sdílené menšinové zkušenosti. Taková místa neexistovala proto, protože společnost a náboženské instituce systematicky a násilně vytlačovaly lidi, jako jsem já, z veřejného prostoru. Je zarmucující, že až přibližně do konce 20. století byly jedněmi z mála míst, kde se mohli lidé jako já běžně srocovat a socializovat, právě dosti pochybné, zbytkem společnosti opovrhované prostory gay/lesbických barů a klubů, často fungujících na hranici ilegality. Sloužily lidem jako prostor, kde mohli skutečně být sami sebou a kde se mohli setkat s jinými lidmi, s nimiž je spojovalo pouto sdílené zkušenosti, sdíleného údělu, společenského "cejchu" stejnopohlavní přitažlivosti. Ne, opravdu to nebyla místa, kde by se v první řadě lidé chodili oddávat hříchu. Byly to malé ostrůvky svobody na rozbouřeném moři opovržení, neporozumění a všudypřítomného nebezpečí z prozrazení a z jeho nedozírných následků. Žít těch 20, 30 nebo 50 let zpátky, tak bych možná taková místa navštěvoval taky. Protože přece každý z nás má v sobě potřebu vytvářet vazby, potřebu po porozumění a po možnosti sdílet svou zkušenost s ostatními.
Poněkud zašlý stav toho baru, který jsem se tu osudovou noc rozhodl navštívit, vypovídá o tom, že zlatá éra těchto podniků je tatam. Co jim nejvíc ublížilo je, trochu paradoxně, zvětšující se míra otevřenosti společnosti ke stejnopohlavní orientaci. Tyhle "ostrůvky svobody" ztrácejí na významu, protože žijeme už v dostatečně přijímající a otevřené době. Velká část LGBT lidí dnes už svou odlišnost neskrývá, potkáváme se v situacích běžného života, což značně zjednodušuje ono naplňování potřeb po vytváření vazeb, nehledě na to, že jsou k dispozici i mnohem pohodlnější cesty k seznamování se, které nevyžadují ani to, aby člověk vytáhl paty z domu. V dnešní době se tak většina přeživších gay/lesbických podniků pramálo odlišuje od jejich "heterosexuálních" verzí.
Rozumím té nedůvěře, s jakou k takovým místům přistupují někteří křesťané. Nechci ani zlehčovat ten sexuální aspekt, s nimiž jsou tyto prostory spjaté - k tomu bych se rád vyjádřil ještě někdy příště, protože je to složitější otázka. Myslím ale, že my jako křesťané máme povinnost přestat s tou ničemu neprospívající démonizací čehokoliv, co se týká LGBT, když přitom ignorujeme skutečnost, že jakási obsese sexualitou není zdaleka jenom záležitostí gay komunity. Poučme se z historie gay podniků: ukazuje se, že nejefektivnějším způsobem boje proti věcem a lidem, se kterými nesouhlasíme, je naopak odložit démonizující rétoriku a místo ní nabídnout otevřenou, přijímající náruč. Čím více lidem umožníme být otevřeně součástí našich životů a běžných veřejných prostorů, tím méně budou mít potřebu si hledat svou vlastní skrytou alternativu, schovanou za pomyslným černým závěsem.
Na tuhle trapnou epizodu si čas od času vzpomenu a sám sebe trochu polituju. Byl jsem v té době mladý, zmatený homosexuální křesťan, který měl ale nutkavou potřebu řešit svůj pocit osamělosti, potřebu hledat odpovědi na to obrovské množství otázek, na které mi moje křesťanské okolí nemělo kapacitu odpovědět. A možná se určitá část mě navíc chtěla sama na vlastní pěst přesvědčit o tom, jestli tyto podniky jsou opravdu takovým místem, jaké je vykresluje křesťanská imaginace. Zároveň jsem si byl ale palčivě vědom i toho stigmatu, té nálepkovosti, s jakou jsou taková místa spojeny. V žádném případě jsem nechtěl být spojovaný s těmi, kteří gay bary a kluby frekventují. Protože to byl přece oproti mě úplně odlišný druh lidí - myslel jsem si.
Stál jsem tak rozpolcený nad propastí s trýznivou potřebou vylézt na zábradlí a podívat se do její hlubin, s obrovským strachem, co všechno se na mě odtamtud vynoří.
Tahle konfrontace s mými vlastními předsudky a strachy pro mě nakonec hodně znamenala. Gay bary pro mě přestaly figurovat jako pouhý výplod mojí představivosti, jako jakási mýtická říše podsvětí, jakási předsíň pekla, a začal jsem je postupně vnímat jako místa, jejichž existence svědčí hlavně o jejich účelu a historii. Já měl to štěstí, že jsem v průběhu svého života našel skvělé lidi, kteří byli schopni porozumět mojí zkušenosti křesťana-gaye, našel jsem svůj "kmen" lidí, se kterými jsem mohl sdílet strasti a radosti víry a odlišné orientace. Jsem si ale přitom hrozně vědom toho, že ještě dvacet, třicet let zpátky bych takovou možnost rozhodně neměl.
V dobách, kdy stejnopohlavní vztahy byly daleko větším společenským tabu, nebo byly dokonce kriminalizovány, neexistovaly žádné veřejně přístupné platformy, které by lidem umožňovaly setkávat se kolem téhle sdílené menšinové zkušenosti. Taková místa neexistovala proto, protože společnost a náboženské instituce systematicky a násilně vytlačovaly lidi, jako jsem já, z veřejného prostoru. Je zarmucující, že až přibližně do konce 20. století byly jedněmi z mála míst, kde se mohli lidé jako já běžně srocovat a socializovat, právě dosti pochybné, zbytkem společnosti opovrhované prostory gay/lesbických barů a klubů, často fungujících na hranici ilegality. Sloužily lidem jako prostor, kde mohli skutečně být sami sebou a kde se mohli setkat s jinými lidmi, s nimiž je spojovalo pouto sdílené zkušenosti, sdíleného údělu, společenského "cejchu" stejnopohlavní přitažlivosti. Ne, opravdu to nebyla místa, kde by se v první řadě lidé chodili oddávat hříchu. Byly to malé ostrůvky svobody na rozbouřeném moři opovržení, neporozumění a všudypřítomného nebezpečí z prozrazení a z jeho nedozírných následků. Žít těch 20, 30 nebo 50 let zpátky, tak bych možná taková místa navštěvoval taky. Protože přece každý z nás má v sobě potřebu vytvářet vazby, potřebu po porozumění a po možnosti sdílet svou zkušenost s ostatními.
Poněkud zašlý stav toho baru, který jsem se tu osudovou noc rozhodl navštívit, vypovídá o tom, že zlatá éra těchto podniků je tatam. Co jim nejvíc ublížilo je, trochu paradoxně, zvětšující se míra otevřenosti společnosti ke stejnopohlavní orientaci. Tyhle "ostrůvky svobody" ztrácejí na významu, protože žijeme už v dostatečně přijímající a otevřené době. Velká část LGBT lidí dnes už svou odlišnost neskrývá, potkáváme se v situacích běžného života, což značně zjednodušuje ono naplňování potřeb po vytváření vazeb, nehledě na to, že jsou k dispozici i mnohem pohodlnější cesty k seznamování se, které nevyžadují ani to, aby člověk vytáhl paty z domu. V dnešní době se tak většina přeživších gay/lesbických podniků pramálo odlišuje od jejich "heterosexuálních" verzí.
Rozumím té nedůvěře, s jakou k takovým místům přistupují někteří křesťané. Nechci ani zlehčovat ten sexuální aspekt, s nimiž jsou tyto prostory spjaté - k tomu bych se rád vyjádřil ještě někdy příště, protože je to složitější otázka. Myslím ale, že my jako křesťané máme povinnost přestat s tou ničemu neprospívající démonizací čehokoliv, co se týká LGBT, když přitom ignorujeme skutečnost, že jakási obsese sexualitou není zdaleka jenom záležitostí gay komunity. Poučme se z historie gay podniků: ukazuje se, že nejefektivnějším způsobem boje proti věcem a lidem, se kterými nesouhlasíme, je naopak odložit démonizující rétoriku a místo ní nabídnout otevřenou, přijímající náruč. Čím více lidem umožníme být otevřeně součástí našich životů a běžných veřejných prostorů, tím méně budou mít potřebu si hledat svou vlastní skrytou alternativu, schovanou za pomyslným černým závěsem.
------
Jestli hledáš prostor, kde se dá otevírat témata víry a odlišné orientace, přidej se zde:
Pokud bys ses se mnou chtěl/a sdílet se svojí zkušeností, napiš mi na teplakovarozprava@gmail.com.
Komentáře
Okomentovat