LGBTQ+ ve společnosti - Příběhy dvou kruhů

Rád bych čtenáři tímto článkem nabídl vhled do vnitřního světa LGBTQ+ komunity, do dvou příběhů, které si už nějakou dobu my gayové, lesby a všichni jiní duhoví, mezi sebou zcela nevědomky vyprávíme. Jsou to příběhy o nás, LGBTQ+ lidech, a o našem vztahu k většinové společnosti. Jsou o hodnotách, principech a životních aspiracích, ale jsou také o kolektivní i osobní historii. Jako všechny ostatní příběhy, i tyto dva podávají trochu zjednodušený pohled na věc. Mají však potenciál zrcadlit něco důležitého, co by mohlo jinak uniknout naší pozornosti.

 

Pro správné pochopení těchto příběhů je důležité si uvědomit, že je rozdíl mezi homosexuální orientací a gay identitou. Jedno automaticky nepředpokládá to druhé. Menšinová orientace nebo pohlavní identita (jinak řečeno gender) jsou určitými psychologickými dispozicemi, pro člověka přirozenými okolnostmi, které jsou mimo kontrolu jednotlivce, a většinou jsou poměrně stabilní v průběhu života. Identita naproti tomu vyjadřuje to, jakým způsobem se jednotlivec rozhodne popsat svou životní zkušenost v dané oblasti. Je mnohem více spojená s kulturním a sociálním pozadím člověka, a jedinec se může jednoduše přestat ztotožňovat se svou identitou na základě osobního rozhodnutí. To stejné ale nejde tvrdit o orientaci nebo genderu. Orientace nebo gender tedy vyjadřují to, jak se uvnitř cítíme, a identita vypovídá o jazyce, jaký jsme si zvolili pro popis těchto pocitů.

 

Teď už ale zpět k příběhům - dovedlo mě k nim přemýšlení nad jedním zvláštním diagramem, vyjadřujícím vztah menšiny ke společnosti, jenž krásným, pregnantním způsobem vyobrazuje podstatu těchto příběhů:

 

 

Vše ohledně nich bude vysvětleno na příslušném místě.

 

Ačkoliv to nebudou příběhy v té klasické, dramatické podobě, přesto bych rád pozval čtenáře k pohodlnému usazení se a začtení se do nich. Co byste řekli, kterému z nich věříte víc?

 

 

Příběh Začlenění

Ačkoliv to někoho může překvapit, téměř všichni homosexuální lidé se narodí obyčejným, heterosexuálním rodičům. Vyrůstají ve světě heterosexuálních lidí. Ve školních nebo kostelních lavicích naslouchají tradičním autoritám, u máminy zástěry nevědomky přijímají tradiční, lidové hodnoty, a jejich osobními hrdiny a vzory jsou dlouhé roky právě dvojice máma a táta. Když pak později v životě přijdou na to, že to s jejich orientací bude trochu jinak než se očekávalo, může to s těmi zakořeněnými tradičními hodnotami hodně zamávat. Někteří nabydou ten pocit, že na jejich život se tyto tradiční hodnoty rodinného života nevztahují, protože jsou neodlučitelně spjaté s heterosexuální orientací. Založit rodinu, kupříkladu, jaksi znamená mít možnost zplodit děti, že ano. V posledních desítkách let se ale i homosexuální páry přestávají cítit být z těch tradičních věcí vyloučeny. V dnešní době být gay už není rozsudkem smrti, ani diagnózou, a ani odsouzením k osamělému osudu společenských vyvrhelů. Homosexuální páry dnes u nás mohou dýchat svobodně - můžeme uzavírat svazky partnerství, a ani naši rodiče nemusejí automaticky rezignovat na vnoučata. S mnohými z těch tradičních hodnot, se kterými jsme vyrostli, se dnes máme možnost ztotožnit i přes jejich původně heterosexuální kontext.

Příběh Začlenění vyjadřuje hodnotové založení ztotožnitelné s těmi běžnými, většinovými, konvenčními, či dokonce tradičními hodnotami. Vypráví o prosté lidské touze zapadnout do kolektivu, být součástí společnosti pokud možno harmonickým, přirozeným způsobem. Žít spořádaným občanským životem, mít partnera/partnerku, vytvořit společně domov, přivést do něj možná dítě nebo mazlíčka, budovat kariéru, užívat si koníčky i běžné společenské zázemí. Nechápejme nutně ale Začlenění jako snahu potlačit naši přirozenou LGBTQ+ dispozici - nejde o snahu "heterosexualizovat" svůj život, ale spíše o snahu aplikovat ty hodnotové principy, s nimiž většina z nás přišla do styku během dospívání, do stejnopohlavního kontextu.

Příběh Začlenění ani neznamená jen "jít s proudem". Uznává potřebu sociálního a politického aktivismu. Jeho hlavním cílem, dle tohoto příběhu, je zajištění dostatečné právní ochrany pro LGBTQ+ lidi a narovnání práv - zejména těch týkajících se rodinného a společenského života - manželství, rodičovství a podobně. Požadavkem, který tedy Začlenění vznáší vůči společnosti, je požadavek přijetí: neočekáváme žádné překotné společenské změny, nechceme bortit společenský řád, ba naopak - chceme se stát jeho přirozenou součástí. Chceme, aby se naše odlišnost stala pro společnost něčím normálním, neproblémovým a přirozeným.

To, co podle příběhu Začlenění spojuje jednotlivé LGBTQ+ lidi mezi sebou je především jejich LGBTQ+ dispozice (menšinová orientace nebo pohlavní identita), ne nutně jakýsi pocit sounáležitosti s společenskou menšinou či skupinová identita. Pozornost je věnována spíše zájmům jednotlivců, jejich příběhům, vztahům a životním okolnostem, nežli zájmům komunity jako celku. LGBTQ+ identita je v perspektivě Začlenění mnohem více fluidní - v závislosti na okolnostech může být gay identita upozaďována na úkor jiných identit. Je jakousi životní okolností, ale neodehrává nutně tu hlavní roli. Je vyjádřením diverzity života, která ale na jedince neklade žádné specifické požadavky ohledně způsobu života a uvažování.

Příběh Začlenění je možné vyjádřit diagramem inkluze, jenž zobrazuje začlenění LGBTQ+ lidí do společnosti tak, že se jejich odlišnost stává přirozenou součástí vnitřní různorodosti společnosti, a nevede k žádnému vzájemnému vymezování se a uzavírání. 

Příběh Ochranářství

LGBTQ+ komunita v západním světě zakouší skutečně doposud nevídanou míru přijetí. Příběh Ochranářství ale upozorňuje na jeho křehkost, a na riziko přílišného spoléhání se na "dobrou vůli" zbytku společnosti. Ještě padesát let zpátky jsme si nic takového jako stejnopohlavní manželství nedokázali ani představit. Přicházeli jsme o práci jen kvůli podezření z homosexuality, a na mnoha místech jsme byli zatýkáni pro vzbuzování veřejného pohoršení. Za spořádané občany jsme mohli být považováni pouze za předpokladu, že naše odlišnost zůstane skryta. Společnost na ni tehdy nebyla připravená, což v mnoha zemích po celém světě trvá do dnes.

LGBTQ+ lidé ve společnosti přesto vždy žili a fungovali. Ve větších městech se už od 18. století tvořily komunity a sítě vztahů mezi homosexuálními lidmi. Odmítnuti společností sami rezignovali na snahu se jí jakkoliv zavděčit. Namísto tradičních hodnot a "snu o domečku s bílým plotem na předměstí" si volili žít svým vlastním životním stylem, v lokálních gay komunitách a čtvrtích, které místo nukleárních rodin přitahovaly spíše svobodné bohémy bez závazků. V těchhle pospolitostech, komunitách a barech, klubech, obchůdcích a knihkupectvích vzniklo to, co bychom dnes mohli nazvat gay nebo queer kulturou - specifická kultura odrážející pestrý, ve všech ohledech netradiční život téhle městské gay komunity.

Příběh Ochranářství upozorňuje na naši kolektivní historii a hodnotově navazuje na kontrakulturní "tradici" gay komunity. Vybízí k ochraně a oslavě právě těch charakteristik, které nás odlišují od běžného, heterosexuálního zbytku společnosti, a zpochybňuje tradiční "heterosexuální" společenské instituce (jako třeba manželství, monogamii nebo pohlavní řád). To odmítnutí tradičně-křesťanské sexuální etiky a společenský nonkonformismus - tedy to, co vždy provokovalo většinovou společnost - Ochranářství vyzdvihuje jako pozitivní prvek invence a odporu proti konvenčnosti, konzervativismu a slepému následování tradice. Ochranářství považuje LGBTQ+ identitu za osvobození ze svěrací kazajky společenské setrvačnosti. Není divu, že největšího spojence Ochranářství našlo v liberálních společenských vědách - především v akademickém feminismu a z něho vycházejících oborech, které už dlouhé roky kritizovaly v tradici zakořeněný hierarchizovaný řád společnosti.

Ochranářství se na otázky a problémy LGBTQ+ komunity dívá především systematicky - pozornost věnuje hlavně "velkým" tématům vztahu společnosti k LGBTQ+ komunitě: diskriminaci, homofobii a podobně. O LGBTQ+ komunitě uvažuje Ochranářství jako o jakési enklávě uvnitř společnosti, kde si LGBTQ+ lidé mohou žít svým vlastním životem. Od společnosti by si LGBTQ+ komunita ale měla nárokovat především respekt - na společenské přijetí a pochopení jsme už tak trochu rezignovali. Roli sjednocujícího prvku v LGBTQ+ komunitě nesehrává podle Ochranářství ve skutečnosti ani tak samotná LGBTQ+ dispozice (orientace nebo gender), ale především sdílená skupinová identita. V praxi to znamená, že například ne každý homosexuální člověk bude tuto silnou sounáležitost LGBTQ+ skupinou pociťovat - je to něco, co si člověk osvojuje v průběhu života. Pokud ale k tomu dojde, zpravidla tato komunitní identita bude zaujímat důležité, centrální místo v životě jedince, bude pravděpodobně souviset s jakýmsi "životním stylem", určitými hodnotami a prioritami, a bude mít silný vliv na životní směřování jedince i na to, jakým způsobem a s kým bude udržovat přátelské a intimní vazby.

Příběh Ochranářství reprezentuje diagram integrace, jenž vyobrazuje společenskou minoritu uzavřenou do svého vlastního okrsku, zaměřenou především dovnitř, do bezpečného prostoru její výlučnosti, která s nezaujatým zbytkem společnosti interaguje především na úrovni skupiny, ne na úrovni jednotlivců.

 

Kterému z nich věříme víc?

Oba příběhy by se nemohly od sebe více lišit: jeden příběh zobrazuje LGBTQ+ komunitu rozprášenou, normalizovanou ve společnosti, druhý příběh z ní dělá exkluzivní klub s jasnými hranicemi a stylem existence. V jednom příběhu se vypráví o tom, jak LGBTQ+ komunita sdílí hodnoty zbytku společnosti, ve druhém zas o unikátních kontrakulturních hodnotách téhle minority. Jednou LGBTQ+ skupinu definuje přirozená odlišná orientace nebo pohlavní identita, podruhé tuhle roli sehrává osvojená, sdílená skupinová queer/LGBTQ+ identita. Přitom celou dobu mluvíme o těch stejných lidech, ne?

Příběhy Začlenění a Ochranářství zároveň nenajdeme na stránkách žádné knihy. Nepíše se o nich v novinách, ani se je nevypráví u piva. Pro účely tohohle článku jsem si je jaksi "vypreparoval" z žité zkušenosti, jde přitom ale o zcela umělé rozlišení. Nikdo se ráno neprobudí a neřekne si "dneska budu usilovat o Začlenění". Oba příběhy se v životech nás, LGBTQ+ lidí, odehrávají totiž jedině skrytě - na pozadí našich rozhovorů, aktivit, rozhodnutí a iniciativ.

Ačkoliv si každý z nás oba příběhy podvědomě nosíme sebou, aniž bychom si to uvědomovali, častokrát nasloucháme jednomu z nich pozorněji než tomu druhému. Rezonují v nás odlišné důrazy. Já sám vím, kam bych sebe spíše zařadil na tomto hodnotovém spektru. Čím víc ale nad tímto tématem přemýšlím, tím víc vnímám potřebu naslouchat oběma těmhle příběhům. Vnímám význam obou. Uvědomuji si například, že to společenské přijetí LGBTQ+ osob by nemuselo nikdy přijít, pokud by tu nejdřív nevznikla skupina se silnou identitou, která by se nebála si právo o existenci prosadit. Možná by do dnes ve společnosti přetrvával obraz nás jako deviantních vyvrhelů společnosti, kdyby se někteří neodhodlali pevně postavit za svou LGBTQ+ identitu. Nejdřív jsme museli přijít na to, v čem jsme jiní, abychom mohli přijít i na to, v čem jsme stejní jako všichni ostatní...
 

Dva příběhy - jedna komunita?

Potíž je právě v tom, jak se ukazuje, že se naše minorita snaží oba tyto příběhy vyprávět zároveň - vždy podle toho, kdo zrovna jménem naší komunity promlouvá, a ke komu. Jsme zároveň komunitou hrdých, nekonformních "úchylů", i komunitou usilující o možnost vstoupit do věrného, celoživotního svazku. Jako komunita jsme schopni se z manželství vysmívat a zpochybňovat ho jako přežitek, jedním dechem ale o něj i bojovat. Jsme rádi, když Pride Pochody získávají velkou podporu společnosti, ale zároveň je otevřeně kritizujeme pro jejich komerčnost, a nedostatečnou věrnost jejich původnímu smyslu a poslání. Jsou pro nás příliš ostentativní a sexualizované, a zároveň i příliš sterilizované a "family-friendly". 

Někdo se už chytá za hlavu: to ale přece nejsme my, to říkají ti rozpustilí radikálové - nebo naopak - ti ustrašení konzervativci! Každá skupina má svoji přirozenou polaritu. Ale o to mi jde: do jakého momentu se můžeme ještě považovat za členy té stejné společenské skupiny, když máme tak rozdílné pohledy na to, jak bychom měli jako minorita fungovat, a co nás vlastně definuje a spojuje? Jak si vůbec můžeme říkat "komunita"? Přese všechny naše vnitřní rozdíly a hodnotovou neslučitelnost nás společnost hází do jednoho duhového pytle. Nebylo by lepší začít spíše uvažovat o dvou paralelních, ale fundamentálně rozdílných "komunitách"?

- - -

Ať už má člověk orientaci jakoukoliv, každý z nás ke své identitě přistupuje na základě odlišných zkušeností. Někdo je ztotožněný s těmi tradičními, "civilními" nebo křesťanskými hodnotami, třeba jen proto, že nikdy nedostal důvod nebo příležitost je pořádně zpochybnit. Drží se jich třeba právě kvůli tomu, že žádné jiné nezná. Někoho jiného ale život mohl zavést jinam. Navzdory tomu, co si spousta křesťanů myslí, LGBTQ+ komunita klade opravdu velký důraz na osobní morálku, jen její těžiště nespočívá v tradičně ctnostném a zdrženlivém jednání jedince, ale spíše v pudu pro společenskou spravedlnost a kolektivní zodpovědnost. A to spoustu lidí v dnešní době oslovuje - víc než nějaké individualizované, abstraktní ctnosti. 

LGBTQ+ komunita má paradoxně hodně společného s křesťanstvím - je obrovskou, globální komunitou lidí, kteří mezi sebou vlastně mají pramálo společného. Obě dokážou nabízet lidem odpovědi na palčivé otázky dnešního světa, a, zvláště těm mladým, nabídnout něco, co spousta z nich dnes zoufale hledá: identitu a pocit sounáležitosti.

 

 

Poznámky pod čarou

K napsání tohoto krátkého článku mě přivedlo uvědomění, že tyto dvě rozdílné perspektivy docela trefně vysvětlují spoustu z těch vnitřních neshod a sporů, které se s LGBTQ+ komunitou táhnout už od samého prvopočátku. Toto rozlišení považuju za užitečný nástroj pro přemýšlení nad tím, co se v rámci LGBTQ+ odehrává, i zároveň za nástroj k pochopení této komplikované menšiny. Ve skutečnosti máme problém se shodnout i na barvách naší duhové vlajky, natož pak na nějaké zlomyslné "agendě" - z čeho nás někteří zlí jazykové osočují. 

Nejsem zdaleka první, kdo si tohohle rozdělení perspektiv všímá - už delší dobu se debatuje o "asimilacionistech" a "separatistech" uvnitř LGBTQ+ hnutí. K těm debatám mám ale určité výhrady, a zároveň si sám všímám i jiných aspektů téhle otázky, proto jsem se rozhodl nabídnout trochu jiný pohled.

Shrnutí obou "příběhů":