Proč jsou gayové tak promiskuitní?

(zdroj: Libuše Jarcovjáková, pametnaroda.cz)

Jedna otázka mi dlouhou dobu nedávala spát:  

Proč jsou gayové tak promiskuitní?

Tuhle otázku jsem si začal pokládat především kvůli tomu, že jsem křesťan. Pravda - svým velmi homosexuálním, partnerským vztahem s Kubou se sice docela míjím s tradiční náboženskou představou o bohulibém křesťanském životě. Přesto ale názorově souzním s tím, jak křesťanství charakterizuje sexuální vztahy obecně. Věřím, že monogamní, věrný partnerský svazek je tím správným a nejlepším kontextem pro zakoušení plnohodnotného sexuálního života. Nemám záměr na tomto místě víc rozebírat svůj osobní postoj k promiskuitě. Ale je asi férové se k němu přiznat hned na začátek, protože právě on mě přinutil se nad tímhle tématem vůbec zamýšlet.

 

Ještě jako teenager jsem kvůli svému přesvědčení těžce nesl ty předsudky, které gaye vykreslovaly jako chodící ztělesnění sexuálního chtíče. Já si takový rozhodně nikdy nepřipadal - alespoň ne víc, než moji zarytě heterosexuální vrstevníci. Někteří křesťané ale měli, navzdory mým zkušenostem, o lidech jako jsem já naprosto jasno. Homosexuálové byli, dle jejich názoru, tím nejpalčivějším příkladem toho, co všechno je špatně s dnešním bezbožným, nemorálním světem. Ti hlasitější křesťani se rádi veřejně nad homosexuálními lidmi pohoršovali, a s Biblí v ruce naříkali nad tím strašidelným "homosexuálním životním stylem", který je přímou cestou do pekel. Někteří dokonce brali epidemii AIDS jako spravedlivý boží soud nad promiskuitou gay komunity - Ježíš by se v hrobě obracel, kdyby tam ještě byl...

Proč vůbec ale existují předsudky o tom, že gayové jsou promiskuitní? A je na nich něco pravdivého? Předurčuje snad člověka sama homosexuální orientace k promiskuitnímu životu?

 

Tyhle otázky jsem se jal prozkoumat. Ne z pohledu osobní zkušenosti jedince - nebudu se zabývat tím, co může přivést člověka k častému střídání sexuálních partnerů nebo k nevázanému sexuálnímu životu. Spíš se chci zamyslet nad naší homosexuální menšinou obecně - jakým způsobem se určité formy sexuality staly "poznávacím znamením" gay komunity. Chci tak poodestřít vrstvy strachu, mravního rozhořčení a společenského tabu ohledně sexuálního života uvnitř homosexuální menšiny, a vrhnout trochu světla na to, co se za tím vším může ve skutečnosti skrývat.

A tohle téma nejde začít jinak, než touto základní otázkou:

Jsou gayové vůbec promiskuitní?

S Kubou v posledních letech občas organizujeme naše domácí "deskohraní" - společenskou sešlost, během které s partičkou kamarádů hrajeme deskové hry. Máme tyhle akce rádi, kombinují totiž naše dvě záliby: lidi a deskovky. Oznámení o téhle akci dávám veřejně na svůj instagram, takže se teoreticky může přihlásit kdokoliv. A jednou se mi ozval nějaký mladý klučina, kterého jsem sám ani neznal, že by rád přišel. Se vší seriózností se mě ale vzápětí narovinu zeptal, jestli náhodou nejde o gay orgii. Prý se mu to už jednou stalo - někdo ho pozval na takové "deskovky", a překvapivě těch deskovek se tam nakonec až tak moc nehrálo...

Někomu tohle může připadat naprosto bizarní, jako z jiného světa. Takové věci se přece dějou jenom v těch nejvíc sprostých filmech, ne? Člověk bohužel o tuhle naivitu rychle přichází, když dostane příležitost se seznámit s tím, jak funguje vztahová scéna uvnitř gay komunity. 

To, co teď řeknu, bude velikým, hrubým zobecněním - nekamenujte mě za to. Ale obecně vzato mají gayové často mnohem přímočařejší a pragmatičtější přístup k sexuálním vztahům, erotice a sexualitě celkově, než heterosexuální zbytek společnosti. Zatímco muži s většinovou orientací typicky odlišují kamarádské vztahy od těch sexuálních, ve světě gayů jsou hranice mezi nimi neprodyšné asi jako korálkový závěs. Úroveň fyzického kontaktu, sexuálních narážek nebo vztahu k nahotě, které jsou uvnitř gay komunity docela běžné, by v heterosexuálním kontextu byly naprosto nepředstavitelné a nepřístojné. "Sexuálno" je v gay společnosti tak nějak vždy víc přítomné, předpokládané a k dispozici.

Naše menšina je ohledně toho všeho poměrně rozpolcena. Jsou mezi námi takoví, kterým naprosto vyhovuje, s jakou jednoduchostí je možné si najít kluka pro rychlý, užitkový sex. Ale druhá polovina naší komunity není ani v nejmenším ztotožněná s touhle subkulturou nevázané sexuality. Málo kdo ale zpochybňuje holý fakt, že takový vliv uvnitř gay komunity opravdu existuje.

Abych tady ale nepodsouval pouze osobní anekdoty, sociologické výzkumy zabývající se sexuálním chováním také podávají poměrně jednoznačný obraz. Pokud se zaměříme na studie srovnávající počty sexuálních partnerů mezi heterosexuálními a homosexuálními muži, pak z jedné britské studie z roku 2013 vyšlo, že nějakých 33,9 % heterosexuálních mužů má za svůj život více než 10 sexuálních partnerů. Mezi homosexuálními muži je to 71,1 %, tedy o necelých 40 procentních bodů více. Jiná, australská studie z roku 2014 pak ukazuje, že zatímco průměrný heterosexuál za život vystřídá 7,8 partnerek, průměrný gay vystřídá partnerů rovnou 22. To je skoro třikrát tolik!

Zatím jsem tedy nedošel ke zjištění, které by moje náctileté já příliš uklidnilo - zdá se, že naše komunita opravdu má specifický vztah k sexuální rozvolněnosti. To, že nějaká spojitost existuje, je ale dle mého názoru příliš málo na to, abychom si o celé záležitosti udělali jasný závěr. Je třeba si dát veliký pozor, abychom například nezaměňovali korelaci za kauzalitu. Nutí mě to spíše jít směrem přemýšlení nad tím, jak jsme se vůbec v téhle situaci ocitli. 

Proč mají tedy gayové k promiskuitnímu chování blíž, než heterosexuální muži?

Reprodukční strategie

Jedno z populárních vysvětlení spojuje tendenci k promiskuitnímu chování s mužským pohlavím - bez ohledu na orientaci. Říká, že kdyby mohli, užívali by si heterosexuálové sex ve stejné míře jako gayové.

S touhle poněkud kontroverzní teorií přišli evoluční psychologové. Podle nich se mezi muži a ženami vyvinuly odlišné tzv. reprodukční strategie - tedy to, jaké chování dává jednotlivcům reprodukční výhodu. Mužům se, jednoduše řečeno, vyplácí vsadit na kvantitu: čím víc sexuálních kontaktů, tím víc potomstva. Pro muže je proto evolučně výhodné mít vysoký sexuální pud. Pro ženy ale reprodukce znamená časově a energicky náročný proces těhotenství. Strategie žen proto spočívá spíše ve kvalitě, nežli kvantitě: výhodu je schopnost správně posoudit vhodné podmínky pro těhotenství a také "kvalitu" sexuálního partnera. Reprodukční strategie mužů a žen se tak ocitají v přímém konfliktu. 

 

(zdroj: ČSFD - RRRrrrr !!!)

 

Evoluční psycholog Michael J. Bailey tímto způsobem dochází k závěru, že tendence k promiskuitě je v evoluční výbavě všech mužů, bez rozdílu orientace. Statistickou nerovnost v počtech sexuálních partnerů mezi gayi a heterosexuály si vysvětluje tím, že heterosexuální styk je kvůli odlišným reprodukčním strategiím mnohem více otázkou vyjednávání, než styk mezi osobami stejného pohlaví. Heterosexuální muži a ženy se musejí vzájemně potkávat tak nějak na půli cesty. V homosexuálním kontextu se ale potkávají partneři s podobnými sexuálními "predispozicemi". Nic jim proto nebrání rozvíjet svůj přirozený sexuální pud.

Je toho dost, co by se této teorii dalo vytknout. Především mi vadí její až příliš deterministický charakter. V čem mi naopak tahle evoluční teorie přijde velmi zajímavá je, když poukazuje na konkrétní vnější okolnosti, které mužský sexuální pud nějakým způsobem ovlivňují, nebo dokonce omezují. Mám za to, že sexuální pud heterosexuálních mužů, mnohem víc než odlišná reprodukční strategie jejich partnerek, omezují normy a pravidla společnosti v níž žijeme.

 

Abychom si ale dokázali lépe představit, co tím mám na mysli, dovolte mi zde krátce převyprávět jednu důležitou kapitolku z historie homosexuální menšiny.

Za totáče bylo lépe?

V roce 1961 došlo v Československu k dekriminalizaci homosexuality. Stalo se tak po dlouhých staletích neúspěšného, středověkou církví započatého potírání homosexuality. Stejnopohlavní styk konečně přestal být zločinem, který vás zaručeně dostal do vězení. Podle historika Franze Schindlera to ale do života homosexuálních lidí za totality nepřineslo překvapivě žádné velké změny. Zákony se sice změnily, ale lidé ne. Tehdejší kultura, tažená za nos pro změnu komunistickými představami o společenském pokroku, byla stále hluboce přesvědčena o tom, že ti, kteří vyhledávají homosexuální vztahy nemohou patřit do slušné společnosti. Homosexuálové byli nadále považováni za nemorální devianty, škůdce, a nežádoucí asociály, kteří kazí mládež. 

Homosexuální vztahy, ke kterým samozřejmě docházelo už i před jejich dekriminalizací, byly stále něčím, co muselo probíhat ve skrytu před dohledem odsuzující společnosti. Pokud by se o člověku provalilo, že se něčeho takového dopouští, nehrozilo mu už sice vězení. Stále ale mohl jednoduše přijít o všechno ostatní: o práci, rodinu, bydlení, o dobrou pověst, a co nejhorší: o perspektivu vést důstojný život. 

 

Jaké tedy měli homosexuální muži za socialismu vyhlídky a možnosti pro seznamování a navazování vztahů?

(zdroj: Česká televize)

Podle jednadvaceti homosexuálních respondentů-pamětníků, kteří se účastnili Schindlerova výzkumu, jejich situaci komplikovaly zejména dvě důležité okolnosti.

V první řadě šlo o to, že jakýkoliv seriózní, partnerský vztah jde jen stěží dlouhodobě skrývat před lidmi - před rodinou, sousedy, kolegy v práci, a podobně. Někdo dříve nebo později mohl pojmout podezření, a takový vztah vyzradit. Žádné společenské instituce s homosexuálními vztahy nechtěly mít nic společného, bydlení bylo regulované a na příděl, a sousedky z okna celý den bedlivě monitorovaly kdo si koho vodí domů. Partneři v trvalých stejnopohlavních vztazích tak žili pod neustálou hrozbou z prozrazení. 

 

Druhá komplikace se týkala místa pro seznamování: pracovní kolektivy, zájmové nebo sportovní kroužky, kavárny, diskotéky, kulturní a společenské události všeho druhu - to jsou všechno místa, kde přirozeně k seznamování dochází. Taková místa ale dříve nebyla vůbec vhodná pro navazování vztahů mezi homosexuálními lidmi, protože zde příliš hrozilo riziko, že se "přiznání" k homosexuálnímu zaměření dostane k nesprávným uším a očím. 

Kvůli tomu bylo seznamování mezi homosexuálními muži vytlačeno na samotný okraj společnosti. Velmi často k němu docházelo v anonymním pološeru veřejných toalet a městských lázní. Jen tahle místa byla dostatečně diskrétní, ale zároveň dostupná. Poskytovala dobré alibi i jakousi erotickou atmosféru. Umožňovala navíc naplnění těch nejakutnějších potřeb rovnou na místě - stačilo společně vklouznout do jedné z kabinek. 

Seznamování na takových místech nicméně jen podtrhávalo podřadný status homosexuálních vztahů. Předurčovalo také, že se zde navazovalo především jednorázové, sexuální vztahy. Ačkoliv se některým, podle Schindlerových respondentů, podařilo i na takových místech najít partnera pro dlouhodobý vztah, podmínky k tomu vůbec nepřispívaly. Společenský útlak vytlačil homosexuální vztahy do těchto nedůstojných míst, a zapříčinil to, že se z pokoutných, anonymních sexuálních vztahů stal jakýsi "standard" života homosexuálních lidí. Být homosexuálem pro mnohé znamenalo právě to - být součástí této skryté, opovrhované sexuální subkultury.

Na tom, o čem píše Schindler mi přijde důležité hlavně jedno. Podle mě dost přesvědčivě upozorňuje, že promiskuitní chování není nutně něco, co si homosexuální muži zcela dobrovolně vybrali. Jednorázové, anonymní sexuální kontakty se dá považovat za formu adaptace na společnost, která trvalé vztahy mezi osobami stejného pohlaví netolerovala. Zároveň to ale může znít trochu alibisticky si něco takového vztáhnout na celou společenskou menšinu. Zvlášť pak dnes, kdy už dávno nežijeme ve společnosti, která by s homosexuálními vztahy měla až takový problém. 

 

Do jaké míry tedy může dnešní gay komunitu ovlivňovat tahle její "kolektivní minulost"?

Scénáře a stíny gay komunity

Náš sociální život se řídí celou řadou vztahových scénářů. Mají různá jména: normy, vzorce, hodnoty, nepsaná pravidla a očekávání. Jsou to hluboko zakořeněné představy o tom, jak by vztahy měly fungovat a vypadat. Nikdo se s nimi nerodí. Všichni se je učíme v průběhu života, přesto jsme si je všichni v nějaké podobě osvojili. Přitom si jich skoro nikdy nevšímáme - jsou tichými předpoklady, tahajícími za nitky našich vazeb a interakcí. Týkají se maličkých věcí - jako toho, že je například normální pozdravit, když vstoupíme do místnosti. Ale řídí se jimi i naše přátelské a intimní vztahy.

Tyhle scénáře jsou svého druhu mentálními zkratkami. Díky nim nemusíme mít pocit, že si na všechno musíme přicházet sami. Dávají našemu životu směr, vytyčují důležité životní milníky a cíle, díky kterým náš život získává smysl a hodnotu. Tvoří jádro našeho vnitřního morálního kompasu. Ze stejného důvodu se ale mohou stát utlačujícími otěžemi, pokud nejsou dostatečně pružné, aby se vyrovnaly s různorodostí životních okolností. 

Řekl jsem, že sexuální život heterosexuálních mužů omezuje víc, než jen rozdíly v reprodukčních strategiích, a tenhle aspekt vztahových scénářů je to, co jsem tím měl na mysli. Většina mužů se během života rozhodne jít cestou manželství a/nebo rodičovství, protože jsme vyrostli v kultuře, která považuje tuto cestu za samozřejmou, dobrou součást života. S rolí otce nebo partnera se ale pojí spousta norem a očekávání - mezi jinými ohledně sexuální věrnosti. Proto vztahové scénáře otcovství a manželství vylučují sexuální nevázanost. Heterosexuální muži možná mají, jakožto muži, podle evolučních psychologů přirozeně tendenci k promiskuitě, musí se ale vypořádávat se spoustou představ a očekávání, které je nutí tento pud potlačovat - s větším nebo menším úspěchem.

 

(zdroj: hornet.com)

Jenže přesně ty ctnostné, společností uznávané cíle spojené s tradičními vztahovými scénáři, jako je manželství nebo rodičovství, nebyly nikdy dostupné homosexuálním lidem. Vždy jsme jako skupina byli zákony i kulturou vyloučeni z jejich následování. Pro homosexuálního člověka není vůbec těžké si dojít k přesvědčení, že tyhle scénáře opravdu nejsou určené nám. Mnozí gayové si nedokážou sami sebe představit v roli manžela nebo otce, protože tyhle role jsou hluboce mimo jejich okruh možností. 

To nás, gaye, staví do zcela jiné hodnotové situace, než zbytek mužské populace. Nejenom že u nás nefungují přirozené tlaky těch "tradičních" vztahových scénářů, které by nás motivovaly potlačovat svoje sexuální pudy. Musíme se navíc vyrovnávat se vztahovými scénáři zažitými uvnitř gay komunity, které nevázanou sexualitu naopak vždy považovaly za přirozenou součást toho, co znamená být gay.

A to je něco, co já nazývám "stínem" gay komunity: homosexuální menšina si kdysi z ryzí existenciální nutnosti, z kolektivního traumatu potlačované sexuality a ukrývaného intimního života, osvojila vztahové scénáře normalizující nevázanou sexualitu. Ty jsou do dnes "generačně" předávány v klubech, v barech, na seznamkách, i při běžných kamarádských interakcích - všude tam, kde dochází ke kontaktům mezi homosexuálními lidmi. Na takových místech totiž vznikají pravidla společenského a vztahového života homosexuálních mužů. Zde se mnozí gayové poprvé učí, co znamená být gay. Stovky let útlaku homosexuálních lidí tak samou setrvačností dodnes ovlivňuje to, co se v gay vztazích a sexualitě bere jako to "normální". 

 

Politická a společenská represe už možná skončila. Ale její ozvěnu jde v konstelaci vztahů, postojů a hodnot gay komunity slyšet stále. 

Nová éra na obzoru?

Je na tom něco krutě pokryteckého, když křesťané ze svého soudního stolce poukazují na promiskuitu gay komunity jako na jakýsi důsledek bezbožnosti, osobního selhání a oddání se hříšné tělesnosti. Jsou to právě staletí křesťanské tradice, které nás do tohohle bodu přivedly! Kdyby těm moralizujícím křesťanům na homosexuálních lidech opravdu záleželo, projevovali by mnohem větší zájem o to, abychom i my měli příležitost tvořit zodpovědné, trvalé partnerské vztahy. Perzekuce homosexuality nikdy nikoho nepřivedla ke změně. Útlak nikdy nikoho neodradil od promiskuity. 

 

Právě naopak. Společnost, která našim vztahům bránila existovat ve veřejném prostoru, je tím, co přivedlo gay komunitu k promiskuitě. Předsudky o gayích tak vypovídají víc o společnosti, která je reprodukuje, než o nás samotných. Promiskuita sice je možná spjatá s naší minulostí. Ale není naším osudem.

Všímám si v poslední době něčeho zvláštního, a to že spousta gay párů kolem mě usiluje o založení vlastní rodiny. Některým z nich se to už podařilo, jiní se stále snaží vymanévrovat z nejrůznějších omezení a z nepřejícnosti lidí a státu. Jejich neutuchající úsilí podle mě svědčí o hlubokých kulturních posunech uvnitř gay komunity: začínáme mít pocit, že možná nejsme z těch tradičních scénářů tak úplně vyloučeni. Docházíme si k tomu, že tradiční hodnoty, se kterými většina z nás vyrostla, nejsou pro nás možná až tak nedosažitelné, jak se zdálo ještě pár desítek let zpátky. Gay komunita, jinak řečeno, přehodnocuje a rozšiřuje svoje pojetí o tom, co znamená být gay. Zatímco ve společnosti hodnoty jako manželská věrnost, oddanost a zodpovědnost postupně vycházejí z módy, my gayové je začínáme pořádně teprve objevovat. 

A to je něco hrozně zajímavého.

 

 

 

 

 

Zdroje:

Bailey, M. (2003). The Man Who Would Be Queen. 

Schindler, F. "Život homosexuálních mužů za socialismu" in Himl, P., Seidl, J., Schindler, F. (2013). „Miluji tvory svého pohlaví“. Homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí. 

Fafejta, M. (2016). Sexualita a sexuální identita : sociální povaha přirozenosti.