Moje svědectví - pt. 3: Brázda

Sám sebe jsem překvapil, že jsem tohle dokončil. Mám pocit, že každý díl mého Svědectví představuje úplně jiné rozpoložení a perspektivu. Přesto doporučuju se na něj dívat jako na sice chaotickou, ale jednotnou životní trajektorii. 

Z toho důvodu vřele doporučuji nejdřív navštívit první a druhý díl, což sice není nutné pro pochopení tohohle závěrečného dílu, ale rozhodně to pomůže dát věci do perspektivy.

Budu rád, když se mi rozhodnete zanechat nějakou zpětnou vazbu ve zprávě nebo jakkoliv jinak.

foto: Tereza Červená

Brázda

Události předchozího dílu velice otřásly tím, co jsem si do té doby o církvi myslel, co pro mě církev do té doby znamenala a jaké jsem od ní měl očekávání. Od toho momentu jsem byl přesvědčený o tom, že církev není místem pro takové, jako jsem já. Ačkoliv jsem byl několik let zapojený ve službě mladým, pocházel jsem z dobré, a v církvi uznávané rodiny, a byl jsem ve všech ohledech zapálený pro Boha, to všechno neznamenalo zhola nic ve srovnání s tím hrozným přečinem, kterého jsem se dopustil, když jsem se ztotožnil se svou homosexuální orientací. Nedokázal jsem v ní prostě spatřovat to zlo, před kterým mě tolik náboženských lidí, přednášek a knih varovalo. Co mi z velké části otevřelo oči, bylo zjištění, že autoři těch několika málo biblických pasáží, které se k odsouzení homosexuality používají, vycházeli z naprosto odlišné představy o stejnopohlavní přitažlivosti, než jakou mám já. Vycházejí z naprosto jiných představ o vztazích, pohlaví, sexualitě a společnosti, a podobně jako jsme v průběhu staletí přehodnotili svůj přístup k otázce otroctví, i tuhle otázku je nutné opatrně "uzávorkovat" a podívat se na hlubší smysl těch několika pasáží Bible, abychom v nich dokázali identifikovat ten spravedlnost a život přinášející záměr, s jakým je jejich autoři psali.   

Jakmile jsem se se svou odlišnou orientací smířil a přijal to, že i ta moje sexualita je přeci jen opravdu darem od Boha, a že její jedinou funkcí v mém životě není mi připomínat, že jsem hrozný hříšník potřebující odpuštění, začal jsem pozvolna přemýšlet nad vztahem. Bylo mi přes dvacet, a ačkoliv mi do té doby už několik heterosexuálů zcela nevědomky zlomilo srdce, vůbec jsem si nedokázal představit, jak má takový vztah mezi dvěma muži v praxi vypadat. V mojí hlavě zela velká prázdná díra jakéhosi stejnopohlavního vzorce nebo referenčního bodu, který by mi umožnil alespoň koncepčně podchytit to, co bych vlastně od takového stejnopohlavního vztahu měl očekávat nebo vyžadovat. Zdálo se mi, že takový vztah zcela postrádá legitimitu, nebo oprávněnost existovat. Jako bych se snažil stavět vzdušné zámky - na křesťanských hodnotách založený homosexuální vztah? To je snad oxymoron, ne? Pamatuju si moc dobře ten zvláštní pocit touhy po něčem, o čem jsem nebyl tak úplně přesvědčený, že existuje...

Díky tradiční křesťanské výchově jsem měl jednu velice precizně definovanou představu, jak by správný vztah měl vypadat. Ta ale nijak nekorespondovala s myšlenkou stejnopohlavního vztahu. Byla úzce spjatá s tím tradičním, patriarchálním modelem, který rozděloval lidi na dva druhy podle pohlaví. Nutno říct, že tenhle "tradiční křesťanský" vztahový scénář může být velmi užitečný: obsahuje předepsané instrukce, jaké role mají obě strany odehrávat - kdo bude vařit, kdo rozhodovat o chodu domácnosti, kdo se bude primárně starat o děti, a kdo primárně vydělávat, kdo bude mít poslední slovo, a kdo bude zodpovědný za duchovní život rodiny. Tradiční scénář navíc obsahuje vysvětlení hlubšího smyslu takového vztahu - manželský svazek je prostorem pro primární lidskou generativitu: plození dětí. Přeci až s nimi se člověk učí skutečně milovat neegoistickou, sebe-obětující láskou, učí se vycházet mimo sebe a mimo svoje pohodlí.

Jak si ale celou tuhle představu přetvořit do stejnopohlavní formy, v níž žádné děti přirozeně nevznikají? Kam pak takový vztah směřuje? Co mu dává ten hlubší smysl? O čem vlastně by ten vztah měl být? Jak by měl křesťanský stejnopohlavní vztah vypadat a fungovat?

V církvi ani v rodině jsem se, světě div se, s žádným vzorem takového vztahu nesetkal. A v sekulárním prostoru mi zase chyběl ten klíčový aspekt křesťanských hodnot a duchovního rozměru, bez kterého, jak jsem bolestivě sám zjistil, jsem si pořádný vztah vůbec nedokázal představit. Byl jsem příliš gay na normální křesťanský vztah, a příliš křesťan na normální gay vztah. Ale byl jsem přesvědčený, že musí existovat nějaká střední cesta...

------

Zklamání s těmi náboženskými strukturami, kterým jsem se roky učil důvěřovat, v mém duchovním životě odstartovalo proces, kterému, jak jsem se až později dozvěděl, se populárně říká "dekonstrukce víry". Pro každého křesťana, který má s dekonstrukcí zkušenost, ten proces znamená trochu něco jiného - spouští ho různé okolnosti, následuje rozličné trajektorie, trvá různě dlouho a na konci každého člověka vyplivne na jiném místě. Někteří lidé během dekonstrukce víry zjistí, že už se nadále nedokážou nazývat křesťany, protože to pojmenování je pro ně spojeno s lidmi, zkušenostmi, institucemi a přístupy, které se jim postupem času staly zcela cizími. Jiní, jako třeba já, zjišťují, že nálepka "křesťan" je přeci jen to slovo, které nejlépe vyjadřuje jejich vnitřní rozpoložení vůči světu a Bohu, a to i přes to, že s velkou částí toho, co se s tímto slovem běžně spojuje, se už nedokážou ztotožnit. A to je také v pořádku. Podle mě je lepší být upřímný ateista, než falešný křesťan. Mám pocit, že právě tohle je to, na čem se tyto různorodé zkušenosti většinou shodnou: v jejich zárodku nejčastěji spočívá v ten moment docela děsivé zjištění, že pokud má člověk zůstat skutečně upřímný k sobě a k Bohu, pokud má žít svoji víru autenticky, tak se jednoduše nedokáže ztotožnit s některými, třeba i zásadními premisami toho náboženství, ke kterému byl dlouhou dobu veden. Jinak řečeno, skrze hluboké zklamání a ztrátu iluzí člověk jakoby procitne do nové reality, odkud už není cesty zpět. O čem totiž bude moje víra, moje uctívání a modlitby, pokud nebudou vycházet z upřímného postoje srdce?

Teologická otázka homosexuality byla pro mě tím prvním důležitým kamínkem, který postupně spustil celou lavinu otázek a nevyřešených rozporů, které jsem se "správnou křesťanskou výchovou" tak nějak naučil ignorovat a přehlížet. Ta víra, se kterou jsem vyrůstal, vypadala na papíře dokonale. Zdálo se, že poskytuje odpovědi na všechny důležité životní otázky, dokázala krásně zařadit veškeré dění na světě do jasné, uchopitelné struktury, do dokonale neprůstřelného systému, který měl jenom jednu v zásadě maličkou chybu: byl v jistých aspektech zcela odtržený od reality. V klíčových momentech se naprosto míjel s moji žitou zkušeností, od které jsem ve své upřímnosti nedokázal odhlédnout. Tento systém dával naprostý smysl - tedy za předpokladu, že člověk nekriticky přistoupil na nezpochybnitelnost všech jeho základních axiomů. Na papíře všechno vypadalo dokonale, ale právě drobné zkušenosti tu a tam mi poodhalovaly hluboké praskliny na vyleštěném povrchu téhle téměř dokonalé věroučné skládačky. Není divu, že se tenhle systém tak zarytě snaží právě žitou zkušenost diskreditovat jako lidskou slabost a omezenost, pohnutku srdce, “ze kterého vychází všechno zlé”, a neschopnost věci vidět dostatečně "božím pohledem", protože právě upřímná zkušenost je to, co tento systém nejvíce ohrožuje.

Postupně jsem si došel k tomu, že perspektiva žité zkušenosti je pro moji víru naopak naprosto klíčová. Co to je za euangelion, které by nepřitakávalo dobrému božímu stvoření a Ježíšovu vtělení, a vyhýbalo by se kreativní konfrontaci s bytostně lidskou, naprosto zaujatou, nedokonalou perspektivou? Co to je za víra v pravdivost Bible, pokud se rozhodneme si jednoduše "odmyslet" její hlubokou ponořenost v lidské zkušenosti? Jak můžeme věřit v historicitu Ježíše Krista, a co nám On může nabídnout, pokud si z něj vytvoříme tu transcendentální, nad hlubinami času se vznášející, a reálnou lidskou vtěleností neposkvrněnou bytost? Taková víra je jako skleněná vánoční sněhová koule - všechno uvnitř vypadá krásně a idylicky. Chtěli bychom zalézt do té útulné, zasněžené chaloupky, uvelebit se za mrazem rozkvetlými okenicemi a pozorovat třpytící se, ve víru pomalu padající sněhové vločky. Pro všechnu krásu té zimní idylky na malý moment dokonce zapomínáme na to, že to nejsou skutečné vločky. Až když ta poslední konečně dosedne na dno koule nám dojde, že všechno uvnitř ní je jen velmi umělá, hezky naaranžovaná představa.

------

Do dnes je pro mě otázka církve neuzavřeným tématem.

Když s Jakubem jdeme na bohoslužbu, tak si dáváme pozor na to, abychom si před nic netušícími spoluvěřícími neprojevovali přílišnou náklonnost - žádnými doteky, osloveními či tělesnou proximitou neprozrazujeme, že k sobě patříme, a to i přes to, že tam máme celou řadu známých, kteří o našem vztahu vědí. Vnímám to jako určitou oběť pro náš vnitřní klid. Nechceme do církve chodit s pocitem, že by naše stejnopohlavní existence mohla někoho pobuřovat nebo vyrušovat během bohoslužby. Jsme si totiž vědomi toho, že holt náš vztah je pro spoustu účastníků bohoslužeb něčím cizím a že i my sami jsme si museli projít procesem odbourávání vnitřních předsudků o vztazích tohohle druhu. Nejde jednoduše očekávat, že všichni ostatní s tím lusknutím prstu "prostě budou v pohodě".

Není tomu tak dávno, co jsme s partou mládežníků šli na oběd po skončení bohoslužby. Byla to pro nás fajn příležitost se zase trochu víc seznámit s lidmi z církve. Ke stolu si k nám přisedl mladý pár s batoletem, který se prý nedávno přistěhoval zpátky ze zahraničí. Vesele jsme se pustili do vyptávání se, jak se jim na západě žilo. Jejich odpověď nás ale úplně zarazila - se západními zeměmi to jde prý z kopce, a to hlavně kvůli liberálům a LGBT ideologii, která je tam všem vnucovaná: "Přece moje dítě nebude chodit do školky, kde mají knížku o homosexuálních rodinách", žena nevěřícně hořekovala. Západní země prostě prý nejsou pro lidi, kterým záleží na správné křesťanské výchově dětí - zněl její verdikt. S Jakubem jsme byli příliš ohromeni, než abychom na to jakkoliv zvládli zareagovat. Odehrával se v nás vnitřní boj, jestli se pustit do konfrontace s lidmi, které jsme doslova poznali před 10 minutami. Vyhodnotili jsme mlčky, že to asi nestojí za to - tyhle lidi pravděpodobně během jednoho nedělního oběda nepřesvědčíme. Navíc nám obsluha zrovna donesla jídlo. Pro jistotu jsme nicméně "já a můj spolubydlící Jakub" jedli pizzu jen jednou rukou - tou, na které nemáme prstýnky...

Realita je taková, že církve jsou často tolerantnější k lidem, jako tihle mladí rodiče, než k lidem jako jsme my. Na rozdíl od nás totiž na venek nijak nenarušují tu představu, jak by správný křesťan měl vypadat. Bylo by proto hrozně lákavé se uzavřít do sebe, vyloučit se z křesťanské obce dřív, než to udělají ti druzí, a raději nenarušovat lidem jejich zažité představy o církvi, lidech a o Bohu. Přiznávám, že to je občas i moje obranná strategie. Ale postupně mi dochází, že kdykoliv to dělám, přitakávám tím akorát lidem, pro které je samotná existence LGBT lidí ohrožující. Potvrzuju jim, že lidé jako já opravdu nemají v církvi co dělat. Musím říct, že jsem ještě úplně nepřišel na to, jak mohou stejnopohlavní páry žít život v církvi autenticky a přitom nebýt ostatním trnem v oku. Vím ale, že odpověď se bude spíš skrývat v trpělivém dialogu, než ve schovávání prstýnků pod stolem...

------

Jsem si vědom toho, že jsem začal mluvit o Jakubovi bez toho, abych vysvětlil, kdo to vlastně je a jak se ocitl v mém životě. Obávám se ale, že tenhle příběh by se do formátu mého svědectví úplně nevešel. Moje "hledání střední cesty", hledání toho bájného jednorožce "na křesťanských hodnotách založeného stejnopohlavního vztahu" mě nicméně, přes různé peripetie, dovedlo až k němu: mám krásného, milujícího partnera, jehož jméno je Jakub, pochází z velmi podobného náboženského pozadí, proto kromě domova a orientace máme možnost spolu sdílet i víru. Jsem za Jakuba nesmírně vděčný. V mnoha ohledech mě inspiruje a nabíjí energií k životu. Spolu objevujeme to, jak takový partnerský vztah může fungovat, a jakým způsobem si i naši životní situaci může Bůh použít pro svoje Království. Skrze to, že se nemusíme starat o potomky, můžeme být mnohem více přítomní a přístupní v jiných oblastech, vztazích a aktivitách.

Ve srovnání s našimi heterosexuálními kamarády jsem přesto sám občas překvapený, jak "průměrně" náš vztah vypadá. Řešíme podobné situace jako oni, hašteříme se kvůli podobným nedostatkům, jenom možná tím, že veškerá nadějná očekávání našeho křesťanského okolí jsme už dávno zklamali, necítíme ten tlak zapadnout do nějakého předem daného rámce, do nějaké dokonalé představy křesťanského vztahu. Děláme si všechno tak trochu za pochodu, tak trochu na koleně. Náš "slavnostní den" uzavření partnerství jsme začali plánovat měsíc dopředu, oddala nás beze svědků hodná paní úřednice na úřadě, požehnala nám husitská farářka "na tajňačku" pod vitráží sv. Mikuláše, patrona utiskovaných, a oslavili jsme to v užším kruhu přátel, spolubydlících a příležitostných známých, mezi kterými ale bohužel nebyl nikdo z našich rodin. Určitá hořkosladkost těchto ne-zcela idylických podmínek, a opravdu příliš velké množství brynzových halušek, z toho "našeho dne" ale udělalo něco nezapomenutelného, jedinečného a neopakovatelného. Něco netradičně tradičního.

Došel jsem ve svém přemýšlení do bodu, kdy si začínám uvědomovat, že moje místo je přeci jen v nějaké církvi - i když sám zatím úplně nevím, do jaké míry, nebo jakým způsobem. Je to asi poprvé v životě, co do církve chodím z upřímného rozhodnutí, ne z jakési setrvačnosti. Ačkoliv mě moje zkušenosti přesvědčují o tom, že církve stále moc nevědí, co dělat s lidmi, jako jsem já, co mě motivuje na ně nezanevřít je vědomí, že na někom se to ty církve musí naučit. Vzpomínám si na to, jak dezorientující bylo pro mě, když jsem se se svou odlišnou orientací musel vyspořádávat sám, protože jsem nevěděl o nikom, kdo by si v životě prošel něčím podobným. Jak osamělý pocit to byl. Nechci, aby si stejnými zkušenostmi museli procházet mladí i dnes. Nechci vidět lidi odcházet z církve, kvůli tomu, že jejich sbor neunesl jejich odlišnou orientaci. Nechci, aby mladí homosexuální křesťané měli pocit, že mají v životě jenom dvě možnosti: zavrhnout buď Boha, nebo perspektivu láskyplného naplňujícího vztahu. Proto mi dává smysl chodit do církve (mezi jinými důvody). Proto mi dává smysl o tom všem mluvit a psát o tom blog. Protože já jsem kolem sebe nikoho takového neměl. Protože mě samotnému by dřív tolik pomohlo, kdybych o někom takovém býval věděl.

Jsem křesťan ve stejnopohlavním vztahu. Nestydím se ani za evangelium, ani za orientaci.
To je moje svědectví.

 

--- The End ---

Přál bych si, aby se naši LGBT bratři a sestry jednou pro vždy mohli stát trvalou součástí těch duchovních rodin, za jaké se církve považují.

 -- Moje svědectví --
1. Břemeno | 2. Obrácení | 3. Brázda